Jsou oporami mužů, kteří řídí tuto zemi. Co je to stojí energie? Co musely obětovat? A co jim to přineslo? Mluvili jsme se třemi manželkami předních českých politiků o tom, jak se jim žije.
Monika Babišová
manželka ministra financí Andreje Babiše
Manželovou účastí ve vládě jsem ztratila svobodu. Když jdu ven, třeba s kamarádkami na večeři a pak si chceme jít zatančit nebo do baru, spousta lidí mě poznává, šeptají si, ukazují na mě. To fakt není nic příjemného. Řeší, co dělám, jestli piju, kouřím, kolik piju… Ale je to těžké třeba i v obchoďáku, když jdu nakupovat s dětmi.
Neumím to ignorovat. Vždycky jsem si zakládala na soukromí, milovala jsem pocit, že jsem jedna z davu. Vadí mi, že média jdou i po našich dětech, sledují jejich sociální sítě a blbě to komentují. Děti jsou v pubertě a jakákoli kritika je může ovlivnit na celý život. Navíc naše děti nejsou veřejné osobnosti, ty ve vládě nesedí, chtějí mít normální život.
Nevybraly si tátu ministra a tatínek se jich na případnou ztrátu soukromí neptal… teda ani mě. Naše děti mu otevřeně říkají, že si přejí, aby nevyhrál. Já mu fandím, ale když nevyhraje, budu taky ráda.
Chápu, že potřebuje něco dělat, má vizi, je chytrý a chce se realizovat, ale bylo by skvělé, kdybychom všichni zmizeli z očí veřejnosti. Mou práci to naštěstí nijak neovlivnilo, pracuji jako designérka pro naši společnost a mám tolik zakázek, že nestíhám brát žádné další zvenku.
Nabídky jsou, nedávno jsem dostala jednu krásnou – na interiér českokrumlovského hotelu. Musela jsem ji odmítnout: Děti vůbec nevidí tátu, ještě aby vůbec neviděly ani mě. Navíc ani nechci být časově vázaná na klienta, to je pro mě zatím nepřípustné.
Budoucím manželkám členů vlády bych poradila jen jednu věc: Hlavně by měly zůstat samy sebou. Dá se to, i když to stojí hodně sil.
Vstoupím do domu minimalistického střihu, všude jen černá, bílá, šedá, pohledový beton a sklo. Na pár místech opulentní vázy a všude spousta květin. Výběh do zahrady, světlo, slunce. Cítím se tu uvolněně – a stejně uvolněně na mě působí i žena ministra financí. Mimochodem – autorkou návrhu domu i konceptu interiéru je právě ona.
Tváří v tvář
Pokračování 2 / 3
Petra Chvojková
Pro mě vstupem manžela do vysoké politiky nastala vlastně jediná změna: Předtím byl doma málo, teď není doma vůbec. Vídáme se jen o víkendech, všechno je na mně. Ano, jsem žena v domácnosti. Máme dva osmileté kluky a tříletá dvojčata. Dětmi žiju. Hodně sportujeme, chodíme ven, ale sami. Děti tátu dřív vídali po večerech, teď jej vídají víc v televizi. Během víkendů jim to ale vrací, věnuje se jim stoprocentně. O stěhování do Prahy kvůli manželově práci jsme se bavili jednou a absolutně jsme to vyloučili. Líbí se nám život na malém městě, je bezpečnější pro mě i pro kluky.
Kluci jsou na tátu pyšní, ač to nejspíš nechápou úplně.
Já jsem na něj pyšná moc, ale chybí mi. Někdy bych chtěla s ním jen tak sedět večer doma a povídat si, jako to mají ostatní kamarádky. Ale přeju mu, aby pokračoval, jeho to naplňuje, nechodí tam jen „do práce“. Zatímco pro mě nikdy nebyla práce posláním, nemám ambice a ani nechci doma myslet na to, co bylo v kanceláři.
Podle mě nemůžou být v rodině dva, kteří se naplno věnují kariéře. Nezaregistrovala jsem žádnou změnu v chování okolí kromě žertů kamarádek, které mi občas říkají „paní ministrová“. Pomocnici? Mohla bych si ji pořídit, ale já to chci zvládat sama.
I teď, kdy se po tříleté rodičovské opět vracím normálně do práce. Absolvovala jsem Ekonomicko-správní fakultu na VŠ v Pardubicích, teď ještě studuju grafologii, to mě baví.
Co pro mě udělal manžel hezkého? Přihlásil mě na půlmaraton! Počkejte, nesmějte se, mně tím vážně udělal radost!
Hyperaktivní máma 4 dětí, blond holka od vedle, nebo atletka, která se připravuje na maraton? Těžko se rozhodnout, když sledujete Petru Chvojkovou. Mluví, pořád se pohybuje, je veselá – úplně si umíte představit, že je to vaše sousedka, s níž si povídáte každý den přes plot mezi vašimi zahradami. Jen ty čtyři děti jí těžko věřit – žádná viditelná únava, žádný tik a tělo pětadvacítky.
Tváří v tvář
Pokračování 3 / 3
Veronika Žilková
Nikdy nevím, kde můj muž je, cesty ministra obrany jsou v režimu utajení.
Když mu napíšu sms „večer hraju, večeři máš na stole“, on mi odepíše „přijedu za čtyři dny“. Kdybych neměla pětadvacet let průpravy ze showbyznysu, nevím, jak bych to zvládala. Profesní totální nasazení znám. Vím, že jsou časy, kdy je potřeba dát na první místo práci, a rodina, pokud je kvalitní, přizpůsobí se a počká. A pak máme dny tzv. soustředěné pozornosti, kdy je s námi schopen být v sobotu, jednou za čas, ale velmi intenzivně.
Sama jsem svým dětem říkala: „Vynahradím vám, že nejsem každý den doma, když usínáte.“ A když jsem pak měla třeba volnou středu, vzala jsem je vlakem na výlet do Drážďan do galerie. Sama jsem zvyklá pracovat až 18 hodin denně, ale politik nepřestává pracovat nikdy. Nejde jen o čas, ale o pres a stres, který plyne ze zodpovědnosti.
Stěhování do Prahy jsme s manželem vyloučili. Malé město je příjemnější a bezpečnější pro mě i pro kluky.
Můj muž je zodpovědný za deset milionů občanů. Jeho rozhodnutí jsou dlouhodobá a mnohdy nevratná. Děti musíte udržovat v tom, že táta dělá něco pro jejich budoucnost. Teď jsou malí, ale až budou velcí, budou žít v zemi, kterou jim chceme předat v co nejlepším stavu. Měly by být pyšné na to, že s nimi tatínek sice nehraje Člověče, ale chystá pro ně budoucnost.
Je potřeba k tomu přistoupit vlastenecky. Budoucím manželkám politiků bych vzkázala jen jedno: Připravte se na to, že budete sloužit svému muži, protože váš muž slouží své zemi.
Drobná, štíhlá, moc hezká, napadne mě, když vidím Veroniku Žilkovou, jak mi společně se psy běží otevřít branku svého domu. Když popisuje, jaký je život s ministrem obrany, v jejím hlase se mísí hrdost na to, co dokázal, s obrovskou porcí vlastenectví. Umí se nakažlivě rozchechtat a hned nato cítíte, jak velkou školou diplomacie se svým mužem v posledních 4 letech prošla. I tak ale říká velká slova bez patosu. A protože je tento blok autorský, klidně napíšu, že takovou první dámu bych brala všema deseti. Lze k ní totiž vzhlížet.
Tváří v tvář
