Blog Báry Šťastné: Opravdu v sobě můžete za pár stovek "objevit Bohyni"?

4. října 2017
Blog Báry Šťastné: Opravdu v sobě můžete za pár stovek "objevit Bohyni"?
• Foto: iStock.com

Poslední dobou stále někde narážím na výzvy, že bych měla “probudit svou ženskou podstatu”. Měla bych víc “prožívat své ženství”. Stát se “cyklickou ženou”. Nebo dokonce “objevit v sobě Bohyni”. Zkrátka, že bych měla být ženou nějak víc a líp, než právě teď jsem.


Představa, že nejsem dost žena nebo že nejsem ženou správně, mě trochu zneklidnila, tak jsem pár těch odkazů prozkoumala a snažila se zjistit, jak bych se mohla zlepšit. Objevila jsem tak celou spoustu online kurzů, seminářů a víkendových workshopů slibujících úchvatnou proměnu: z uštvané kancelářské myši v osvobozenou divoženku s kytkama ve vlasech, která všedními dny proplouvá s písní na rtech a hlavně, ve všem, co dělá, je to žena s velkým Ž.

Akorát že způsoby, kterými se má té proměny dosáhnout, se mi zdály tak nějak podivné a přitažené za vlasy.

Za prvé, hned zkraje se na takovém workshopu nebo semináři dozvíte, že všechno, co děláte a v čem žijete, je špatně. Posvátnou ženu v sobě potlačujete už jen tím, že chodíte do práce. Zvlášť v době menstruace. Správně byste totiž měla “odcházet do Červeného stanu, kde ženy mohly trávit čas s jinými ženami, uctívat své Bohyně, čekat na vize, odpočívat, ale hlavně – sdílet svoje příběhy v kruhu žen,” jak se píše na jednom ženském webu.

A nejenže vy všechno děláte špatně. Už vaše matka a babička všechno dělaly špatně. Proto vás dnes řídí “podvědomé bloky” a “rodinou získané programy”. Správně je jen to, co se dělalo “kdysi,” “v dávných dobách”, “za časů našich předků” nebo “v kmenových společnostech”. No nevím, já osobně bych “časy našich předků” zas tak nepřeceňovala a magický červený stan bych třeba v zimě s radostí vyměnila za koupelnu s teplou vodou, ale proti gustu…

Zkrátka, doba je zlá, “vyžaduje se logika a analytické myšlení,” stěžuje si další posvátný ženský web. (Žádný strach, jeho autorky se před tímto zlem skvěle ubránily.) Takže pokud se chcete stát doopravdy ženou, neměla byste pro jistotu ani luštit sudoku.

Za jeden den to stihnete!

Ale bez obav! Jednodenní seminář nebo víkendový workshop někde na statku vás z toho dostane. Cestou k “probuzení ženskosti” vás provede lektorka, která vystudovala třeba pajďák a potom prošla “výcvikem na kněžku Bohyně”.

Podle fotek z podobných akcí se zdá, že první, co si v takovém semináři osvojíte, je podivně nepřirozený úsměv, připomínající prodejce Herbalife.

Také se zdá, že nezbytnou podmínkou k objevování vlastního ženství je příšerné oblečení. Dlouhá barevná sukně je podmínkou, taky to mohou být šaty ze strečového materiálu teplých barev, nejlépe červené, oranžové nebo divno-hnědé, bez ohledu na to, jestli vám jejich střih sluší, nebo ne. Když už kalhoty, tak pytlovité. Každá žena je přece krásná, když probudí svou ženskou podstatu!

Dříve či později pak dojde na to, že se budete muset držet za ruce s cizími ženskými a objímat se s nimi bez ohledu na to, jestli vám jsou sympatické a jestli používají deodorant.

A když pak dojde na samotné ženské rituály, čeká vás například “objevení vnitřní čarodějky”, “přivedení vědomí do naší joni, zdroje naší ženské síly a potěšení”, “léčení dělohy pomocí energetických vajíček” a další děsivě znějící věci, pod kterými si radši ani nic nepředstavuju.

To vše v ceně od několika stovek do několika tisíc korun. Upřímně, nezjišťovala jsem, jestli ty dražší kněžky a bohyně jsou mocnější než ty levnější. Ale jisté je, že když to náhodou nefunguje, je to jen vaše vina, protože k sobě necítíte dostatečnou lásku a pořád vás řídí ty podvědomé bloky.

Tak nevím. Přihlásit se do semináře či workshopu, kde mě budou učit, jak být ženou, mi připadá jako ta nejabsurdnější věc na světě. Zvlášť, když vím, že stejně jako ostatní probuzené čarodějky se v pondělí musím vrátit zpátky do open space kanceláře a do svého normálního života.

Já osobně mám pocit, že k “ženské podstatě” mám blíž, když dělám obyčejné věci, které do mého života doopravdy patří: Zalejvám kytky; zapaluju svíčky; smažím palačinky; lakuju si nehty; věším prádlo.

Naposled jsem si připadala hodně žensky, když jsem si přivezla domů pár kusů nábytku z Ikey, vytahala jsem je do bytu a tam jsem si je sama snažila smontovat a vůbec mi to nešlo a nadávala jsem u toho a nakonec se mi to podařilo, i když jedna z těch židlí se pořád viklá. V tu chvíli jsem byla opravdu žena s velkým Ž.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy

Horoskopy