Sociální úzkost máme tendence zlehčovat. Vidíme za ní lenost nebo zbytečnou přecitlivělost. Jenže realita je odlišná. Co dělat v případě, kdy vám i obyčejné pomyšlení na odchod z domova navozuje paralyzující stavy, v nichž je těžké jakkoliv fungovat?
Je pátek večer a já píšu tento článek. Právě v našem domě probíhá každoroční měření stavu plynoměru. V zásadě to znamená, že musíte sedět doma a čekat, až vám v podvečer někdo cizí zaklepe na dveře, bez vyzutí bot vám vkročí do vašeho soukromí, zamíří na toaletu a na stoupačce si opíše stav. Pak poděkuje a odejde. Záležitost na minutu. A pro mě taky jedna z mnoha nepříjemných situací s cizími lidmi, ze kterých dokážu mít úzkost celý den. Letos jsem tuto vynucenou chvilku obešla. Stav jsem napsala na lístek na dveře a už od dopoledne předstírám, že nejsem doma. Já totiž obecně velmi ráda „předstírám“, že někde nejsem či naopak jsem, jen proto, abych se vyhnula setkání s lidmi. Bohužel.
TIP NA VIDEO: Co dělat, když vás přepadne úzkost?
Když odcházím z bytu a náhle zaslechnu, že se na chodbě pohybuje moje sousedka, zůstanu stát v předsíni a čekám kompletně oblečená, až bude čistý vzduch. Když mi sem tam večer dorazí před dům dovážka jídla, jdu po schodech potmě, aby mě okny balkónů v mezipatře kurýr nezahlédl. Telefonování je pro mě ryzí noční můra už od dětství a nic na tom nezměnil ani fakt, že jsem za svých několik let působení ve zpravodajství musela volat s nespočtem tiskových mluvčí, politiků a veřejně známých osobností. Když vytáčím číslo, vyschne mi hrdlo, tepovka mi vyjede na maximum jako při kardiu a v hlavě si přemítám všechny trapné scénáře, které nastanou, až se při pozdravu přeřeknu. Jenže zápletka se pokaždé vyvine úplně stejně: nikdy se nepřeřeknu a hovor zvládnu jako normální dospělá žena. Po zavěšení se ale opět začnu kroutit cringem, jak trapně a divně jsem musela znít.
Bojím se, ale vše nakonec zvládnu
Pravdou je, že moje obavy ze sociálních interakcí se v přímé úměře zhoršují s obecně nastupující úzkostí. Když mám období, kdy se cítím ztracená, smutná, vystresovaná a celé dny mě sžírá drásavý overthinking, automaticky propadám také obavám ze sebeběžnějších interakcí s lidmi. V takových chvílích mám nutkavou potřebu zavřít se doma a ideálně s nikým nekomunikovat, a už vůbec nikam nechodit. Což samo o sobě ale většinou nejde. Problém mi pak dělá i obyčejný nákup kafe a housek v obchodě za rohem.
Nejhorší na tom všem je, že dokud okolí o svém rozpoložení a strachu ze sebemenší interakce s jiným člověkem neinformuju, nikdo na mně nic nepozná. V takových chvílích se sama sebe ptám: Týno, nejsi tak trochu schizofrenní?Na jednu stranu se totiž naprosto děsím toho zavolat do banky, na druhé straně nemám problém stoupnout si před stovku lidí a odmoderovat konferenci nebo si střihnout rozhovor, kdy na mě míří trojice kamer. Uvnitř sebe samé jsem ale malá strachy podělaná holka, která by nejradši utekla a schovala se pod peřinu. Když si pak sem tam vyslechnu slova chvály a pění ód na to, jak jsem sebevědomá, přirozená a společenská, mám tendence se ironicky zasmát. Nejenže mě věčně trápí iracionální obavy, ale ještě ke všemu jsem zjevně podvědomě dobrá herečka.
Promiň, dnes nechci nikoho vidět
Dříve jsem měla neustálé tendence ze společnosti utíkat. Když jsem se bála jít na oslavu, kde jsem nikoho neznala, vymýšlela jsem si výmluvy. Za nesmyslné lži jsem schovávala prostý ostych svému okolí říct, jak se doopravdy cítím a že se prostě a jen bojím lidí. Dnes se za toto své chování z minulosti stydím.
Velkým vzorem na cestě ke zdravějšímu přístupu k sobě samé i ostatním se pro mě stala má kamarádka Klára. Klára je stejně jako já úzkostlivý člověk, který má své špatné dny, kdy nechce a jednoduše ani nemůže nikoho vidět. Jenže Klára na rozdíl ode mě vždy měla odvahu to na rovinu napsat. „Promiň, dnes to nedám, chci být sama/chci odpočívat/chci si udělat den sama pro sebe/chci dobít sociální baterky.“ Díky ní jsem pochopila, že přece není nic špatného na tom napsat druhým, jak se doopravdy cítím a co mě vedlo k rozhodnutí zůstat doma v pyžamu. Zprvu jsem se ovšem bála být jako Klára, její taktiku jsem ale časem vyzkoušela.
Prvním „testerem“ se tak nakonec stala právě ona. Měly jsme vyrazit ven, ale já byla ve stavu, kdy jsem nebyla schopná za ní dojet metrem – z představy narvaného vagónu se mi dělalo fyzicky i psychicky špatně. Napsala jsem jí proto zprávu, jak mi je. „Jen hezky zůstaň doma a odpočívej,“ přišla mi záhy odpověď. Takže ono to doopravdy funguje? Lidé jsou skutečně ochotni přijmout pravdu a nebudou se zlobit? Od té doby – když cítím onu potřebu – píšu všem na rovinu, že se prostě bojím. Promiň, dnes nedorazím, necítím se teď mezi lidmi dobře. Tak snadné to je.
Mám svůj život pod kontrolou
Naučit se tuto pro někoho možná banální dovednost bylo pro mě osvobozující. Dříve jsem se totiž cítila jako roztrhaný igeliťák ve větru, který vlaje, kam se zrovna větru zachce, a žádný pohyb nemá pod kontrolou. Postavit se za sebe, své aktuální potřeby a vzít v potaz své rozpoložení mi vrátilo kontrolu nad sebou. Nebudu chodit tam, kam chtějí ostatní, budu chodit jen tam, kam chci já.
Někteří by mohli namítnout, že za výmluvu na sociální úzkost se dá snadno schovat lenost nebo prostá nechuť někam jít či udělat něco nepříjemného. Věřte mi ale, že ten, kdo problém se sociálními interakcemi někdy zažil, umí moc dobře rozpoznat rozdíl v pocitech, když se vám „prostě jen nechce“, a když se vám jen z pomyšlení na překročení prahu domova stáhne hrdlo. Ovšem platí, že ani v jednom z případů se nemusíte nikomu omlouvat nebo odůvodňovat své rozhodnutí. Existují situace, kterým je prostě lepší se pro zachování své mentální pohody vyhnout. A pokud se jim vyhnout nejde? V tom případně zatněte zuby, neboť všechno nakonec stejně zvládnete. A pak se odměňte dnem v peřině. Bez lidí, zato s klidem na duši.
