Fuckupy z dovolené v Indonésii aneb jak jsme přežili otravu jídlem i zrušený let
Indonésie je pro mnoho cestovatelů splněným snem. Křišťálově čistá voda, rýžové
terasy, prastaré chrámy a vůně vonných tyčinek na každém kroku. Jenže i v ráji občas zaprší a někdy to spíš připomíná tropickou bouři plnou nečekaných komplikací. Tohle je můj osobní příběh, kompletní průvodce úskalími indonéské dovolené, který mě naučil, že na exotiku musíte být prostě připraveni.
Každá velká cesta začíná na letišti a já se těšila jako malá holka. Náš příběh začal docela slibně, tedy do momentu než na informační tabuli při přestupu kdesi na Blízkém východě nezačalo zlověstně blikat slovo „CANCELLED“.
Zrušený let do Jakarty kvůli technické závadě znamenal čtrnáctihodinové čekání v tranzitní zóně plné zmatených lidí. Když máte zaplacené ubytování na druhém konci světa a navazující vnitrostátní přelety, cítíte, jak vám tepová frekvence rychle stoupá k nebezpečným hodnotám.
Ať už letíte s kýmkoliv, zrušené a zpožděné spoje do Asie nebo i v rámci ní, jak jsem brzy zjistila, bohužel nejsou výjimkou. Zatímco u evropských letů se můžete snadno ohánět jasně danými kompenzacemi, u mimoevropských aerolinek často platí úplně jiná pravidla. Klíčem je podle mých zkušeností jednat rychle a zachovat chladnou hlavu. Nespoléhala jsem jen na přetížený personál u přepážky, ale hned jsem otevřela aplikaci dopravce a povedlo se mi tak přes online podporu vykomunikovat náhradní let dřív, než bychom vystáli tu šílenou frontu panikařícího davu u gatu.
V duchu jsem děkovala všem bohům, že jsem nepodcenila pojištění s krytím pro zpoždění letu a že jsme si do příručáku hodili aspoň náhradní trička a kartáčky. Bez toho by to čekání bylo opravdové peklo.
Pomsta indonéské kuchyně
Jakmile se nám konečně podařilo dorazit do cíle, naplno jsme podlehli kouzlu místní gastronomie. Indonéská kuchyně je fenomenální. Slavná smažená rýže, vynikající masové špízy s hutnou arašídovou omáčkou nebo saláty z čerstvých surovin, všechno chutná neuvěřitelně intenzivně, obzvlášť v lokálních pouličních jídelnách, kde se mísí vůně koření s kouřem z grilu. I když jsme se v Česku několikrát ujišťovali, že si dáme pozor, opatrnost šla rychle stranou.
Paradoxně v tom, co jsme za nebezpečné vůbec nepovažovali. Nedostalo nás nedopečené maso, nebo pokrm dlouho ležící na slunci, ale obyčejný a nevinně se tvářící čerstvý pomerančový džus, který byl plný osvěžujícího ledu. Sakra! Netrvalo to ani dvacet čtyři hodin a dostavil se agresivní cestovatelský průjem, který nás připoutal k toaletě s takovou intenzitou, jakou už vážně nechci nikdy zažít. Evropský mikrobiom prostě na asijské bakterie není stavěný a tahá za výrazně kratší konec. postivě přivezená zásoba živočišného uhlí a Smecty přitom byla absolutně k ničemu. Nakonec nás zachránila až cesta do místní lékárny, kde jsme dostali silná lokální antiseptika.
Dneska už víme, že pravidlo pít pouze balenou vodu a dávat si pozor na led nejasného původu není jen zbytečné strašení z průvodců. Pokud led nemá tvar úhledného válečku s dírkou, což značí průmyslovou výrobu z filtrované vody, obloukem se mu vyhněte.
Další asijská překvapení
Trávicí potíže ovšem nebyly to jediné, co nás zaskočilo. Indonésie má svá specifika, na která vás žádný vyhlazený filtr na Instagramu nepřipraví. Třeba obyčejné půjčení skútru. Za pár korun denně to zní jako absolutní svoboda, jenže jakmile vyjedete do ulic, dojde vám, že dopravu tady neřídí pravidla silničního provozu ale čistý chaos. Pravidla určuje ten, kdo má větší vozidlo a hlasitější klakson. Potili jsme krev a rychle pochopili, proč se říká, že evropští turisté jsou tu nejčastějšími účastníky nehod.
Další silný zážitek nás čekal v posvátném opičím pralese v Ubudu. Procházka idylickou přírodou je sice nádherná, ovšem místní makaci fungují jako dokonale organizovaná mafie. Jsou to neuvěřitelně drzí a vycvičení zloději. Nemají problém vám strhnout z hlavy brýle, ani nenápadně rozepnout zip batohu a v nestřeženém okamžiku ho prohrabat.
A pak je tu pověstný indonéský gumový čas. Jeho relativitu jsme pocítili na vlastní kůži při čekání na loď, která měla odplout v deset ráno. Reálně jsme vyrazili těsně před polednem a nikomu z místních to nepřišlo divné. Evropská přesnost a tlak na výkon tu prostě nefungují. Byla to obrovská lekce trpělivosti a hlavně uvědomění si, že nemá smysl plánovat si přestupy, při kterých nemáte rezervu pár hodin. Jinak to prostě nestihnete.
Stálo to vůbec za to?
Asi si říkáte, jestli má vůbec smysl se do Indonésie vydávat, když čtete o všech těch peripetiích. A moje odpověď zní: Rozhodně ano! Měli jsme sice realistická očekávání z diskusních fór, ale i tak nás ta země neustále překvapovala. Ano, trápil nás pohled na plastový odpad vyplavený na některých plážích a občas jsme byli frustrovaní z neodbytných naháněčů zkoušejících systém dvojích cen. Zdlouhavé přesuny po rozbitých silnicích mimo turistická centra také vyžadovaly notnou dávku odolnosti. Ale to všechno bohatě vyvažuje naprosto epická příroda.
Stáli jsem na okraji dýmající sopky, procházeli se panenským deštným pralesem a šnorchlovali na útesech hrajících všemi barvami. Lidé, které jsme potkali, byli ti nejvřelejší a nejusměvavější na světě. A k tomu ta mystická atmosféra všudypřítomného hinduismu s vonnými obětinami na každém rohu. To vše si navíc můžete dovolit za zlomek ceny oproti dovolené v Evropě.
Všechny „fuckupy“, které nás na cestě potkaly, se navíc s odstupem pár týdnů proměnily v ty nejzábavnější historky, které teď vyprávíme přátelům. Cestování do Indonésie vyžaduje otevřenou mysl, zdravý selský rozum, kapku opatrnosti a notnou dávku flexibility. Místo toho, abyste se ale nechali nechal otrávit tím, co nejde podle plánu, je lepší přijmout tuto zemi přesně takovou, jaká je. Se všemi jejími oslnivými krásami i drobnými nedokonalostmi. A ona se vám za to odmění zážitky, na které do konce života nezapomenete.
