Tereza Pergnerová proslula mnoha věcmi, tou nejdůležitější ale je, že se dokázala odrazit ode dna a vyrůst v ženu, která je devadesátkové „čágo bélo“ moderátorce na hony vzdálená. Dnešní Tereza má v sobě pokoru, otevřenost, nadhled a klid a žije spokojený a vděčný život. O minulosti i současnosti, stejně jako o schopnosti říkat ne se rozpovídala v rozhovoru pro červencové vydání časopisu Moje psychologie.
Téma červencového čísla Mojí psychologie se točí kolem naší schopnosti či naopak neschopnosti říkat ne. Rezonuje to ve vás nějak?
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou dospěju k uvědomění si, že říct v pravou chvíli ne je ohromný lidský luxus. A že když tuto schopnost člověk zvládne, ohromně získává. Mnoho věcí ho mine. Někdy špatných, někdy i dobrých, ale v každém případě to je nějaký proces k vlastní spokojenosti. Protože říkat ne je vlastně nějaký předpoklad k novým etapám na cestě k sobě samotnému.
TIP NA VIDEO: Podívejte se do zákulisí focení s Terezou Pergnerovou pro červencovou Moji psychologii
Litovala jste někdy toho, že jste nějaké své ne nevyřkla?
Určitě. Netajím se tím, jak strašně mě štve, že jsem kdysi nedokázala říct ne focení pro erotický časopis Leo. Ty fotky mě pak hrozně moc mrzely, litovala jsem, že mě nic nezastavilo. A byť jsem nebyla ve stavu, kdy bych se byla schopná rozhodovat tak jako třeba v současnosti, stejně to bylo moje rozhodnutí. Nikdo mě do toho netlačil, nikdo mě nepřesvědčoval. To mé svolení jsem si v sobě sice nějak zdůvodnila, ale nikdy ze sebe nedostanu přesvědčení, že tam mělo zaznít ne, protože právě to ne koresponduje s mojí osobností. Lidi mi často říkají: Musíš se nad to povznést. Ano, já jsem nad tím povznesená, ale to nemění nic na tom, že mělo zaznít moje odmítnutí. A jestli v tom mám hledat nějaký vzkaz, tak je určený všem mladým holkám, které by třeba stály před podobným rozhodnutím jevícím se v určité fázi života jako fantastické, jako úžasná nabídka skrz niž začnou hovořit peníze: pozor, ty prachy nikdy nemají takovou cenu jako to, co člověk odevzdá, když se něčemu takovému propůjčí. A to nemusí být jen rozhodnutí v souvislosti s erotickými fotografiemi, může to být cokoli. Nicméně mě osobně ty důsledky jednoho špatného rozhodnutí naučily spoustu věcí. Například že zásadně nedělám věci pro peníze. Jakmile cítím jen náznak, že by tam byla jen finanční motivace, tak se mi v hlavě okamžitě objeví časopis Leo a veliký vykřičník: Ne!
Možná to tak všechno mělo být, aby vás to naučilo právě tuhle zásadní životní dovednost říkat ne.
Možná ano. Ale jeden vynikající terapeut mi kdysi řekl: „Musíš tu zkušenost brát jako osten. Jako trn, který tě celý život bude držet v pokoře.“ Jestli bylo focení pro Leo skutečně to, co mě mělo naučit pokoře, pak děkuju, že jsem tou zkušeností mohla projít.
Jedna z věcí, kterou jsem s vámi chtěla probrat, byl můj pocit, že z vás vyzařuje nejen neskutečný vnitřní klid, ale právě i ohromná pokora.
Byla jsem prototyp mladé holky, která slovo pokora nenáviděla. Všechny ty lidi v letech, kteří o ní mluvili, jsem podezírala, že pokora je jen faleš. Obyčejná póza. Nezajímalo mě to. Ale po mých léčbách a po všem tom, čím jsem si v životě prošla, si teď pokoru hýčkám. Kdykoli bych začala nějak machrovat anebo ztrácet vděčnost, asi bych vnímala, že něco není v pořádku. Pokora mě naplňuje ohromnou jistotou. Jsem vděčná za to, že vůbec jsem, že žiju takový život, jaký žiju, že mám rodinu a že to všechno má v sobě klid a řád.
Celý rozhovor s Terezou Pergnerovou najdete v červencovém čísle časopisu Moje psychologie. Koupit si ho můžete v naší on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
