Když se narodíte v rodinné firmě, je váš osud poměrně jasně předurčen. Stejné to měla i Michèle Boiron, dcera jednoho ze zakladatelů nejvýznamnější společnosti na výrobu homeopatických léků. Michèle Boiron však potřebovala nezávislost a svoje rozhodnutí. V jednu chvíli měla pocit, že homaopatie je to poslední, čím se v životě chce zabývat. Nakonec si k ní cestu našla, ale svou a takovou, že ani v důchodu nemyslí na odpočinek a věnuje se své práci s maximálním nasazením a vášní.
Když se zakladatelům rodinné firmy na výrobu homeopatických léků narodili synové a dcera, bylo jasné, že jednou převezmou rodinný podnik. Chvíli to tak vypadalo i u Michèle. Vystudovala lékárnictví a po ukončení univerzity začala pracovat v lékárně své matky. Lékárna byla – jak jinak – přísně v rodinném duchu čistě homeopatická. A tady začala Michèle poprvé narážet.
„Tehdy se lékárny dělily na čistě homeopatické a čistě alopatické, tedy s klasickými léky,“ vzpomíná elegantní a energická žena Michèle Boiron. „A já se nedokázala smířit s tím, že když přijde někdo, kdo potřebuje aspirin, musím ho poslat naproti.“
Ačkoliv proběhlo na toto téma v rodině mnoho diskusí, lékárna zůstala čistě homeopatická. A Michèle nezbylo nic jiného než opravdová vzpoura. K velkému zděšení rodiny si pořídila vlastní lékárnu, kde nebyla jediná tubička s homeopatiky. Jenže jak se později ukázalo, ani to nebylo řešení.
„V té době se všechno léčilo antibiotiky. A když jsem viděla rodiče, kteří do lékárny chodili opakovaně a jejich dětem další várka antibiotik stejně nepomohla, nemohla jsem jinak a navrhla jim, aby zkusili homeopatii. A ta leckdy zabrala. Někteří z těch lidí se ke mně pro homeopatika začali vracet, a tak se homeopatika stala součástí nabídky v mé lékárně,“ říká Michèle Boiron.
V lékárně jako u rodinného doktora
Aniž to tehdy tušila, stála tehdy u zrodu něčeho, co je dnes běžné. Že si člověk může v lékárně vybrat z různých možností léčby. Že dostane od lékárníka kvalifikovanou radu, a v některých případech tak nemusí ani k lékaři. V sedmdesátých letech minulého století to znělo jako utopie a paní Boiron se tím dost vymykala. Michèle ale své intuici věřila a o čtyřicet let později jí současná běžná praxe dává za pravdu.
Zlepšit péči a informovat o možnostech se snaží Michèle Boiron i teď, dvanáct let poté, co v lékárně skočila. Místo tancování a odpočinku píše knihy, jezdí po konferencích a přednáší. Francouzská ministryně zdravotnictví ji za pomoc dětem ocenila nejvyšším státním vyznamenáním, řádem čestné legie.
„Je to aktivnější důchod, než jsem předpokládala,“ směje se a tím zároveň dává odpověď na to, kde bere vitalitu, energii a radost ze života: Není to žádné tajemství Francouzek, šarm, kosmetika nebo snad homeopatie. Je to víra ve vlastní cestu, v poslání a ochota jít za tím, co člověka naplňuje.
