Místo situačního humoru, náhodných známostí a rozverných diskuzí o spermatu a vibrátorech – snaha vyrovnat se se ztrátou i stárnutím a z toho plynoucí vnitřní přemítání o smyslu života. HBO vypustilo do světa první dvě epizody seriálu A jak to bylo dál…, který měl doteď nálepku „pokračování Sexu ve městě“. Ve skutečnosti jsou to, navzdory totožným titulním postavám, dva úplně odlišné seriály. A je to jenom dobře.
Když se na konci devadesátých let na HBO objevil Sex ve městě, stal se diváckým hitem. Vlhký sen bílých cis hetero liberálek byl minimálně v prvních dvou řadách i formálně nápaditý a vedle dobře napsaných gagů a peprných dialogů byl v rámci seriálové tvorby revoluční i tím, jakým způsobem ovlivňoval a pracoval s módními trendy. Ačkoliv ústřední čtveřice hrdinek – Charlotte, Miranda, Samantha a Carrie – měla i své slabé chvilky, show měla osobité kouzlo a výrazně ovlivnila řadu současných třicátnic a čtyřicátnic, pro které dodnes zůstává pomyslnou modlou.
TIP NA VIDEO: Podívejte se do zákulisí natáčení A jak to bylo dál…
Avšak stejně jako většina devadesátkové tvorby i Sex ve městě zestárnul. Vědí to i sami tvůrci původního seriálu, což dokazuje nový počin A jak to bylo dál… (And Just Like That…) rovněž z produkce HBO. Čeští diváci mají v tuto chvíli možnost vidět na HBO GO první dvě epizody dlouho očekávané desetidílné série, která měla dosud nálepku pokračování Sexu ve městě. Ve skutečnosti nic není pravdě vzdálenější.
Sex ve městě (dále SATC jako Sex and the City) byl romantický sitcom. Sázel na čtyři hláškující emancipované ženy, které si na Manhattanu nekompromisně razí cestu kariérním i milostným životem a nad ranní kávou se nebojí probírat sebelechtivější témata. Díky modelům předních návrhářů, které Carrie, Charlotte, Miranda a Sam nosily tak, že fungovaly jako samostatní protagonisté příběhu, působil celý seriál jako pohádka pro moderní ženu; krásný únik z šedé reality, který jako guilty pleasure funguje i dnes: díky archivu HBO GO je možné pouštět si ho znovu a znovu, i když má silnou konkurenci v Netflixu a jeho Emily v Paříži a i když v něm s odstupem času i skalní fanynky vnímají všechnu tu toxickou maskulinitu i feminitu typickou pro konec minulého století.
SATC byl stejně jako jeho titulní hrdinky lehce stravitelný, rozpustilý, často balancující na hranici otravnosti. A jak to bylo dál… je oproti tomu výrazně komornější. Už to není komediální seriál o hledání pana Božského. Je to vážný seriál s prvky dramatu, který řeší témata jako stárnutí nebo vyrovnání se se ztrátou. Především je ale o hledání smyslu života po – po tom, co člověk najde životního partnera a spolehlivé přátele, po tom, co vychová děti, po tom, co dosáhne nejvyšší kariérní mety a zařídí sobě i svým blízkým krásný domov. Co je v životě k řešení, když jeden tohle všechno získá? A co když mu to pak osud znenadání zase sebere?
To jsou ústřední motivy A jak to bylo dál…, což je naprosto v pořádku. Kdyby Carrie a spol. řešily totéž, co před 25 lety, bylo by to nejen trapné, ale také ještě méně uvěřitelné, než že si sloupkařka může dovolit byt na Manhattanu i boty od Manola Blahnika. Navíc už i to režisér a scenárista SATC Michael Patrick King zkusil. A nefungovalo to – zejména druhý celovečerní film Sexu ve městě byl vystřelený k tak kýčovitým výšinám, že působil spíš jako parodie původního seriálu.
Zároveň ale tvůrci v prvních dvou epizodách neměli ambici pouštět se do skutečně hlubokého filozofování, což se pravděpodobně nezmění ani ve zbývajících dílech. Podle očekávání spíše nastiňují, co zhruba řeší současné padesátnice, skoro šedesátnice. A zasazují to do aktuálních kulis. A jak to bylo dál… se – na rozdíl od SATC, který gaye a černochy stavěl do pozice ozvláštňujících doplňků – hemží postavami různých ras, orientací i pohlaví. Samozřejmě je snadné za tím vidět marketingový kalkul, ale každý mainstreamový seriál, který se snaží o inkluzivitu a normalizování diskuze probíhající mimo tradiční patriarchální škatulky, je jen k dobru věci. Pokud na tom viditelně neparazituje, což se zatím nezdá být případem A jak to bylo dál…
Postavy tmavé pleti s bělochy diskutují o záchranářském komplexu bílého člověka (white saviour complex), nebinární Che Diaz ztvárnila Sara Ramírez, identifikující se jako nebinární i mimo plátno a obrazovku. Zahraniční recenzenti, kteří měli možnost vidět čtyři epizody seriálu, nicméně mluví o tom, že některé monology týkající se aktuálních společenských témat mají tendenci přecházet do vzdělávacích přednášek, což v hraném seriálu vždy působí jako pěst na oko.
Ačkoliv úvodní scéna okamžitě rozvlní vnitřní nostalgickou strunu, fanoušci, kteří se těší na vnitřní monology hlavní hrdinky, kultovní hudební znělku seriálu a ikonicky humorné scénky, zřejmě při sledování A jak to bylo dál… zažijí mírné zklamání. Místo toho, co znají, dostanou úplně jiný seriál, i když se starými postavami. Sarah Jessica Parker je se svou životní rolí úzce svázaná a roli Carrie si zopakovala s chutí i zjevnou láskou. Cynthia Nixon, která se v osobním životě věnuje politickému a občanskému aktivismu (bojuje především za rovná práva LGBTQ+ komunity, k níž sama patří), do Mirandy otiskla ještě více ze sebe. Do staré role se nejpomaleji dostává Kristin Davis coby Charlotte, přesto ji divák dobře poznává. Ale stejně jako nikdo na světě ani ty tři nejsou stejné, jako bývaly. Vyvinuly se, posunuly se… A spolu s nimi i jejich seriál.
