S páterem Petrem Augustinem Benešem, farním vikářem kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech, jsem si povídala o každodenním tématu nás všech: o odpuštění. Co je na něm nejtěžší? Proč jej někdy nezvládneme? Jak odpustit v případě letitých sporů a lze odpustit i sobě?
Umíme odpouštět? Umění odpouštět nelze zaměňovat za schopnost některých lidí věci prostě neřešit, souvisí to s povahou, charakterem konkrétního člověka. Jsou lidé takzvaně splachovací, po kterých věci, které by se jiných dotkly, nějak stečou. Je otázka, jestli je tohle skutečně odpuštění, nebo spíš blahosklonný, laxní, ležérní, občas možná záviděníhodný postoj k životu. Když půjdeme skutečně do hloubky, pak čím bližší jsou vztahy, které to zasahuje, tím je to pro nás těžší. Zdánlivě se nic neděje, rodinné vztahy fungují víceméně normálně na nějaké formální rovině setkávání, ale někde hluboko je křivda nebo pocit křivdy. Přiznat si to znamená, že budu muset na vztahu znovu začít pracovat a že to bude znovu bolet. Tomu se někdy bráníme. Odpuštění je těžké taky proto, že vyžaduje i následné jednání. Když neodpustím, jsem trochu alibisticky chráněn: to nepříjemné je za nějakým plotem, současně mám důvod nejednat. Zatímco když odpustím, vyžaduje to ode mě aktivitu, začít vycházet z ulity a začít pracovat na uzdravení vztahů. Všichni mluvíme o tom, jak chceme být hlavně zdraví, ale častokrát je pro nás nemoc jakýmsi alibi. Uzdravit se znamená začít pracovat, fungovat, žít v mezilidských vztazích. Tak to může být i s neodpuštěním, může nám podle našich představ zjednodušovat život, protože nás nenutí konat.
V případě letitých sporů někdy sice říkáme, že už jsme druhému dávno odpustili, ale nezačali jsme konat, nepokusili jsme se vztahy začít uzdravovat. Jak vejít znovu do kontaktu? Odpuštění nemusí nutně znamenat, že musíte vcházet do kontaktu. Když druzí nechtějí, nic s tím neuděláte. Spíš to znamená, že se budu muset přestat vymlouvat, že jsem například byl zraněný svými rodiči, jsem proto neúspěšný, moje manželství se proto rozpadlo a podobně. Když skutečně odpustím, také nahlédnu, že třeba jinak jednat nemohli, a pochopím, že i já mám zodpovědnost za svůj život bez ohledu na to, jak mě kdo zranil.
Jak odpouštět ve chvíli, kdy se například v dlouhodobých vztazích jeden v čase promění nebo vydá se na jinou cestu, než jsme předpokládali? Někdy se lidi vyvinou jinak, jdou různými cestami, a to taky můžete přijmout jako fakt a nespojovat to se záští k druhému. Ten rozchod ve velkých věcech, hodnotách, většinou začal něčím menším Odpuštění tak, jak o něm mluvíme, paradoxně není vázáno na velikost provinění. Když neumíme odpouštět v malém, neumíme odpouštět ani ve velkém. Když se to učíme v malém, nakonec nám to nějak jde. Přijmeme-li jako životní postoj shovívavost, soucit, pokoru, vědomí vlastních chyb, ne že bychom po sobě rádi nechali šlapat nebo byli rádi, že je nám ubližováno, ale nebudeme tak překvapeni zlem v druhém. Nejvyšší vrchol je ten, že druhého budeme milovat. To neznamená, že s ním budeme souhlasit nebo s ním zůstaneme žít, to někdy může být to nejhorší řešení, ale budeme mít vědomí nějaké lítosti nad tím, jak tomu člověku je, neztratíme k němu úctu. To je podle mě důležité i při rozchodech a velkých životních karambolech. Odpuštění nám může usnadnit i to, že dokážeme přijmout svůj díl viny, který máme téměř na každém dlouhodobém vztahu. Když nahlédneme, že věci nejsou černobílé, že v tom nejsme jen my, ale je v tom ještě druhý člověk, a někdy ještě třetí v případě dětí, odpouštět nám půjde lépe. Odpuštění není věcí jen nás, třeba ve vztahu dvou znepřátelených manželů se dotýká i dětí.
Jak s odpuštěním pracovat ve chvíli, kdy nahlédneme, že druhý nebyl jen dobrý, nejednal čestně, nebo kdy se ukáže, že jeho činy jsou úmyslně zlé? Měl bych být statečný, měl bych to umět říct a také umět z takového vztahu odejít dřív, než dojde ke zranění, které neumožní jakékoli vztahy budoucí. Někdy paradoxně vydržet a tolerovat všechno, znamená zadělávat si na pozdější, daleko větší problémy. Druhý člověk právem řekne, že celé roky nedostával žádný signál, že něco dělá špatně. Myslím, že je statečné říct tomu druhému, takhle ne, to se mi nelíbí. Říct to včas a stát si za tím, jen tak se předejde spoustě nedorozumění.
Můžu odpustit sama sobě v případě, že cítím vinu, že nejsem dobrá dcera, manželka, matka, přítelkyně? Nevím, jestli jde odpustit sám sobě, jestli to není trochu protimluv, protože odpuštění je vztahovou záležitostí. Pro věřícího člověka je v tomto smyslu možná srozumitelnější, protože si nikdy nedá odpuštění sám, ale dostává ho od Pána Boha. Dát sám sobě odpuštění znamená spíš přijmout to, jaký jsem, realisticky, se všemi chybami, nijak to nelakovat na růžovo. Zároveň vědět i o svých dobrých stránkách a pokorně se snažit o to, abych v tom, jaký jsem, dokázal maximum. Stavět si nějaký velký ideál, vůči kterému se budu pořád cítit provinile, je nejlepší způsob, jak sám sebe zničit. Někdy se cítíme vinni vůči ideálu, který jsme si sami postavili: jak má vypadat vzorná manželka, vzorná dcera. A tenhle ideál nás potom ubije, protože mu nikdy nedostojíme. Spíš je potřeba si pokorně, a třeba i s úsměvem přiznat, že na něco nestačím, něco nezvládám. Pokora před Bohem, před lidmi, před sebou samým je začátek téhle cesty. To, že sami sebe úkolujeme nějakým nadjá, ideálem, jací bychom měli být, není cesta… Ideál má smysl, pokud vás vede, vzbuzuje ve vás dobré, pokud vás díky němu baví na sobě pracovat. Pokud není tak vysoko, že by nás srážel, ale spíš nás motivuje. Postavit si někoho jako vzor, když má třeba úplně jiné předpoklady a možnosti, to je velmi nebezpečné. Odpuštění sobě je pro mě synonymem přijetí sebe sama.
Lze podobně pracovat s pocitem křivdy, který v nás může vzbudit až nenávist k druhému? Nejsem si jist, zda je nenávist nutně špatná. Je to emoce, která se nebude moci dlouho maskovat, a nakonec zjistím, že mi skutečně otravuje život a budu s ní muset něco dělat, abych ji zkrotil. Tvářit se, že jsme si odpustili a že se vlastně nic nestalo, se může vléct celý život. Vyhýbáme se tématům, abychom se nedotkli jeden druhého, hrajeme hru, že se nic nestalo, nic se neděje, a každé setkání je přitom se staženým žaludkem. Když se člověk opravdu naštve, někoho až nenávidí, je to emoce, která se už projevila a se kterou je možno pracovat. Přestaneme se ovládat a řekneme druhému, jsem vzteklý, nenávidím tě. To ale otřese nejen tím druhým, ale i námi. Nenávist je pervertovaná láska, což znamená, že k druhému mám ještě nějaký vztah, a tím pádem na něm ještě můžu pracovat. Nejhorší je, když je mi ten druhý už úplně ukradený, ať dělá dobře nebo špatně, jenom žije vedle mě. Nenávist může ničit, bořit, vraždit, trápit, nijak ji neobhajuji, ale je zjevnější, odmaskovává. Člověk, který o sobě aspoň trochu přemýšlí, si třeba nedělá tak velkou starost s neodpuštěním, ale když zjistí, že nenávidí, asi by ho to mohlo pohnout k zamyšlení a práci na sobě.
Jak v nenávisti nesetrvat? První věc je, jak se do ní nedostat. To je možné jedině tak, že ustojíte lásku, která ovšem neznamená toleranci všeho, dokonce ani to, že naše cesty půjdou spolu dál. Je třeba vidět věci v kontextu, že nejsme uvězněni v jednom vztahu, je tu minulost, budoucnost, je tu naděje. A je dobré být k druhému shovívavý. Největší zranění ve vztazích způsobuje to, že si je absolutizujeme. Moje dítě, můj idol, do něj investuji všechno, jemu se musí život podařit. A když dojde k nějakému – z mého pohledu - pádu, pak ta bolest, ta urážka je obrovská. Když si pokaždé uvědomíme, že jsou i jiní lidé, kteří nás i v okamžiku problému mají rádi, že dotyčný má taky jiné vazby, že nejsme centrem světa ani ve dvou, jde to trošku lépe. Čím víc si něco absolutizujeme, tím víc nás to může zranit. Nereálná očekávání od partnera, od dětí, od rodičů vedou k největším karambolům.
Je odpuštění časté téma? Setkávám se s ním při své práci při Svátosti smíření, to, čemu se říká zpověď. Podstatou zpovědi je to, že člověk zažije uvnitř, že Bůh mu odpustil. To je součást toho, co mu zprostředkuji, což je zvláštní povolání, být zprostředkovatel odpuštění, ale tak to je. Lidé netematizují často odpuštění jako problém, ale přicházejí s tím, co je nějak zauzlilo, čím jsou podle svého názoru vinni, a přicházejí k uzdravujícímu okamžiku, kdy slyší to, v co vírou věří. Častokrát vnímají, že jejich schopnost dál se rozvíjet, milovat, otevírat se, je zabrzděna. Mají vztah, který vysává neproduktivně všechny síly, cítí nenávist, komplexy méněcennosti, zášť, touží po mstě. A často je to vztah, ve kterém nedokázali odpustit.
Co zauzluje život nejčastěji? Z hlediska duchovního nejvíc komplikuje život představa, že se dostali z proudu lásky, že udělali něco, co se nedá proměnit a že teď už musí jen nést důsledky. Jakoby v tom pocitu byli nějak zavřeni. Přichází často s oprávněnými a často naopak až s přehnanými pocity viny, že takoví, jací jsou, nemohou obstát před Bohem ani před lidmi. V psychologickém ohledu je to nejčastěji vztahová oblast. To je bolavé místo, protože člověk ví, že rozvíjet se může jen ve vztahu, zároveň ve vztahu přijímá i největší zranění a nejvíce v něm zraňuje. Taky do vztahů nejvíc investuje a tak tam, kde jsou porušené, taky utíká nejvíce energie, lásky.
Umíte poradit, jak z toho ven? Naštěstí je podstata mé duchovní práce v tom, že tohle lidem nemusím říkat. Samozřejmě když je dobře znám, vnímám je a mám pocit, že bych měl něco říct, řeknu to. K svátosti za Bohem přicházejí věřící lidé, kteří jsou i hodně rozbití. Můžu nad nimi proslovit, že jim je odpuštěno. Jako věřící věděli i beze mne, že Bůh se smilovává, ale okamžik, kdy je to vysloveno v konkrétní čas, v konkrétním prostoru konkrétním člověkem jako prostředníkem může být velmi osvobozující. Pro některé lidi, kteří svátost smíření přijmou po letech a neberou ji jen zvykově, to opravdu může být impuls k novému začátku. V radách, co by měli dělat, musím být velmi opatrný, protože každá situace je jedinečná a obecné rady moc nepomohou. Navíc ty nejobecnější rady lidi většinou teoreticky znají. Že neodpuštěním ubližuji nejvíce sám sobě, že se blokuju pro další vztahy, že ten, komu jsem neodpustil, má nade mnou paradoxně ještě větší moc, to jsou základní věci, které člověk už někdy slyšel . Jde mi o to, aby člověk prožil, že je nějaká jistota i při všem provinění a selhání, že není odmítán, že dostane vždy od Boha sílu jít dál, , aby si byl vědom, že je schopen svůj život řešit a že k tomu patří i odpuštění.
Mluvil jste o síle momentu, kdy člověk cítí, že je mu Bohem odpouštěno. Dá se stejný silný pocit zažít chvíli, kdy odpouštíme jeden druhému? Může to být očistné? U Boha si můžeme být jisti, že z jeho strany je odpuštění vždycky. U sebe a u druhých už si tím úplně jistý být nemůžu. Okamžiky, kdy nahlédneme, že z nás ten kámen spadl, jsou ale o to požehnanější , jsou důležité i krásné. Když člověk odpustí například někomu, kdo je těžce nemocný, nebo je mu odpuštěno, jsou to okamžiky, které mohou nasvítit i zpětně celý život se všemi bolestmi. Záleží i na tom, do jaké míry je odpuštění vázáno na to, jestli odpuštění bude přijato. Myslím si, že úplně povinně na to vázáno není: lidé se ptají, jak mohu odpustit, když druhý mi odpustit nechce nebo odpuštění ani sám nechce, protože je nějak uzavřen v sobě. Snažím se jim říkat, že odpuštění je především věcí jejich postoje, jako láska je věcí jejich postoje. Nemůže mě nikdo donutit, abych nemiloval, pokud v srdci mám lásku a dobro. Stejně tak odpuštění může být urychleno vstřícným chováním druhého člověka, ale není reciproční: odpuštění něco za něco je protimluv. To očistné, na které jste se ptala, můžete zažít v sobě, že jsem se pustil a dokážu být milovat a žít orientovat se na přítomnost. Někdy přijde jako dar, někdy je nasvíceno tím, že zažiju zkušenost podobnou tomu, co mohl zažít ten, vůči němuž mám zášť, a uvědomím si, že jsme asi na stejné lodi. Když dorostu do zkušenosti svých rodičů, nahlédnu jejich chování třeba úplně jinak. Je krásné, když dojde k vzájemnému setkání, očistí se tím mnohé, ale pořád bych trval na tom, že odpuštění není vázáno na vzájemnost. Pak by bylo velmi řídké. Často se vztahy dají do pořádku až ve chvíli, kdy odpustím. Tím dám člověku, který byl nějak tlačen mými představami, zformován tím, co já si o něm myslím, prostor být jiný.
Závěrem bych se ráda dotkla jedné věci, s níž se bohužel setkávám v poslední době až příliš často: jak odpustit člověku, který se rozhodl ukončit vlastní život? S tím jsem se setkal vícekrát, není to tak zřídkavý případ. S jedním mladým člověkem jsem mluvil jako jeden z posledních na téhle zemi. Myslel jsem, že dobře, a stejně to skončilo špatně. Musím ale přiznat, že mě nikdy ani v koutku duše nenapadlo mít to tomu člověku za zlé ve smyslu, že na mne nebral ohled, zatížil mě pocitem viny. Bylo mi to jen strašně líto. Pochopil jsem, že už byl v trochu jiném světě, pevný ve svém rozhodnutí. A určitě to nedělal proto, že by chtěl někomu ublížit nebo na někoho chtěl hodit vinu za svůj život. Život je obrovský dar, sebevražda je obrovský problém, na druhou stranu bychom měli, a to říkám i s vědomím toho, že jsem kněz, respektovat svobodu druhého člověka i jeho rozhodnutí, že opravdu nedokáže jinak žít na tomto světě. To vůbec neznamená, že bychom neměli dělat vše, co je v našich silách, abychom dotyčnému člověku pomohli. Jde mi spíše o situaci po té, co k sebevraždě došlo. Jediné, co nám může pomoci je, že nebudeme sebestřední. Ani takto tragické věci se netýkají jenom nás. Tak jako lidi nežijí jen kvůli nám, ani neumírají jen kvůli nám. Škoda je života toho člověka, ne toho, že mě to snad zatížilo. Bude nám určitě nesmírně smutno, určitě si budeme vybavovat, co jsme třeba udělali špatně, ale dělat z toho zdánlivě logické závěry, že to je důvod, proč se to stalo, by bylo předčasné. Nemáme k tomu dostatek informací a bylo by to dotýkání se největší intimity a svobody druhého člověka. Paradoxně to znamená, že když budu ctít jeho svobodu a důstojnost, s velkou bolestí budu prožívat jeho ztrátu, ale dávat si vinu a na té vině lpět by znamenalo příliš zjednodušeně vykládat tajemství života.
Více kvalitních rozhovorů hledejte v magazínu Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
