Nicole Kidmanová, Kirsten Dunstová, Colin Farrell a k tomu ještě režisérka Sofia Coppolová, to zní dost dobře, že? Snímek navíc podle anotace slibuje sexuální napětí, přerůstající v nebezpečnou rivalitu a prolomení společenských tabu, ovlivněné i demoralizujícím působením války. Film Oklamaný právě přichází do kin. Recenze Darka Šmída vám možná pomůže vyřešit dilema: Jít, či nejít. Nebude na prvním místě mezi oklamanými třeba divák?
Oklamaný je takový ten film, na který vyrazíte s bandou kámošů přespávajících pod stanem před branami Karlovarského filmového festivalu, hodinu se u něj budete probírat z kocoviny přivoděné noční kalbou, načež se v tom filmu stane něco tak „hustýho, kámo“, že si o tom budete vyprávět ještě ve frontě na lístky zpátky do Loun. Je to film, který vrtkavě rotuje na jediném dějovém bodu obratu, obaleném devadesáti minutami ubíjející celuloidové vaty. Prostě film Sophie Coppolové.
I tentokrát se to celé točí kolem mátožně se potácejícího souboru ženských hrdinek jako v jejím debutu Smrt panen či pozdějším Bling Ringu (opatřeným českým podtitulem „Jako VIPky“, jehož autor by zasloužil ráchat ve vřící písmenkové polívce). I tentokrát se ústřední postavy ocitají v situaci, pro niž nemají absolutně žádné páky a nedokážou s ní pohnout doleva, doprava, protože nerozlišují směry, jako už v jejím Ztraceno v překladu či Odnikud někam.
I tentokrát se na plátně do úmoru mlátí prázdná sláma repetetivních, primitivně nahozených pozérských postav (podobně jako v A Very Murray Christmas), které v každém záběru jen krátí metr do chvíle, kdy se děj konečně doplazí do momentu „aha, tak o tomhle to je!“ – aby vzápětí nato skončil.
Jasně, ve Smrti panen a ve Ztraceno v překladu tohle všechno klapalo jak podpatky kankánových tanečnic, jenže režisérka Coppolová se už pár filmů plácá ve fázi, v níž se z volného experimentu s formou stala sveřepá metoda: Nebo někomu snad A Very Murray Christmas nepřišlo jako k ukousání nudná likvidace někdejšího kultu Billa Murrayho? Zatímco Ztraceno v překladu byl nářez, který člověka vykoupal v hutné emocionální polívce samoty uprostřed davu, lidského míjení a lásky, Oklamaný je vyprázdněná, samoúčelná a odtažitá hra na jižanskou gotiku.
V samotné látce, vycházející z románu Thomase P. Cullinana, přitom problém asi nebude; vina za to, že se z toho v podobě filmu Oklamaný stala takhle rozvařená břečka, spadá čistě na hlavu aktuálního tvůrčího procesu. Jak to můžu vědět? Inu, viděl jsem filmovou adaptaci stejného románu, kterou v roce 1971 natočil režisér Don Siegel s Clintem Eastwoodem (s nímž ve stejném roce natočil i Dirty Harryho) v hlavní roli. I tenhle film se jmenuje „The Beguiled“ – což může znamenat stejně tak Oklamaný jako Oklamané,a je chybou českého překladu názvu, že v odklepnuté verzi hází do popelnice základní otázku snímku, totiž: Kdo je tady vlastně klamán.
Když si promítnete rychle za sebou Oklamaného od Coppolové a Oklamaného od Siegela, dáte mi možná za pravdu, že Siegel natočil nesrovnatelně lepší film. Předně natočil snímek, ve kterém jsou zcela zřejmé motivace veškerých postav – což je něco, na co můžete u Coppolové zapomenout. Zatímco u Siegela by mohla být ústřední hrdinova protihráčka sudičkou té ježibaby z horroru Misery nechce zemřít a člověku je velmi rychle jasné, v čem spočívá její problém se světem, ve verzi Coppolové její úlohu přebírá plastickou chirurgií (nebo čím) vyhlazená Nicole Kidmanová, jejíž botoxem (nebo čím) našpulené rty znemožňují rozlišovat základní mimiku její tváře.
Zbylou část recenze si přečtěte na reflex.cz.
Premiéra: 13. 7. 2017 CinemArt
