Na dovolené

Na dovolené Zdroj: Archív Romany Goščíkové

Romana Goščíková
Romana Goščíková a Karel Janák
Romana Goščíková
...
Romana Goščíková
13
Fotogalerie

Není jednoduché být v divadle herečka a zároveň jeho ředitelka, říká Romana Goščíková

Deset let vedla zájezdové Divadlo různých jmen, teď je majitelkou a šéfovou Divadla Radka Brzobohatého. Zároveň v některých hrách stále hraje. „Hraní ale nepovažuji za práci,“ říká se smíchem drobná tmavovláska Romana Goščíková. „Jsou dny, kdy jsme v divadle od rána, pak mám představení, a když přijdu domů, otevřu notebook a ještě pracuji.“ Jak zvládá lidem šéfovat a zároveň s nimi i hrát? A co na její vytížení říká manžel Karel Janák?

odle všeho jste nejmladší ředitelka kamenného divadla. Vnímáte to nějak?

Už řediteluji nějakou dobu, předtím to bylo v Divadle různých jmen. To bylo tedy zájezdové, neměli jsme stálou scénu. Tehdy jsem skutečně byla nejmladší ředitelka divadla a byly situace, kdy jsme třeba na zájezdu vyskočili s kolegy z tranzitu a pořadatelé byli trochu zaskočeni, že tomu šéfuje ta nejmladší holka. Teď už to ale nijak dramaticky nevnímám.

A jak to jde při práci s kolegy, se kterými zároveň hrajete?

To už je trochu těžší. Ale nikoliv proto, že jsem třeba žena nebo mladší. Čistě proto, že je těžké být odpoledne přísná ředitelka a dávat třeba nějaké výtky a večer se proměnit v herečku a stát s těmi samými lidmi na jednom jevišti. Musím si opravdu v jednu chvíli vědomě říct: Od této chvíle jsem herečka, chystám se na přestavení, soustředím se na hraní. Protože řešit produkční věci můžete od rána do večera. Já si ale musím říct: Ředitelovat budu zase zítra.

Vybíráte si své role v divadle i podle toho, aby třeba moc nepodrývaly vaši autoritu?

Ne, takhle jsem o tom nepřemýšlela. Když něco zkouším, neřeším, jestli budu ta, které to sluší. Nikdy bych tedy nechtěla hrát nahá, ale to nesouvisí s tím, jestli jsem ředitelka, nebo ne. Ale v pyžamu hraju klidně. A často.

Jak vás vlastně napadlo „koupit si divadlo“?

V Divadle Radka Brzobohatého jsme měli premiéru a poté i v Praze hráli Stvoření světa – bez cenzury ještě s Divadlem Různých Jmen. Nějakou dobu jsme přemýšleli o stálé scéně a hledali jsme prostory. Tehdy nám je nabídla Hana Gregorová. Rok jsme to celé domlouvaly a pak se to stalo.

Romana Goščíková
Romana Goščíková | Zdroj: Archív Romany Goščíkové

Jste vystudovaná herečka. Jak to přišlo, že jste se stala ředitelkou?

Těžko říct, asi postupně. Vždycky jsem dělala víc věcí najednou, s konzervatoří studovala zároveň gymnázium a pak i divadelní vědu na Karlově Univerzitě. Do divadla jsem nastoupila jako herečka, pak jsem do toho asi nějak začala mluvit, pomáhat s produkcí a najednou jsem zjistila, že jsem vlastně ředitelkou. Přišlo to přirozeně a postupně.

Co vám komplikuje ředitelský život?

Kupodivu to není třeba fakt, že máme hodně práce nebo že by bylo skvělý mít spoustu grantů a dotace. S tím do toho jdete. Já se ale vždycky špatně vyrovnávám s tím, když vám chce někdo úmyslně škodit. Místo toho, aby lidé měli čas a klid soustředit se na práci, musí řešit, co kdo kde řekl. A někdy i s právníky.

Hodně práce, to je dnešní evergreen. Řešíte u sebe nějak work-life balance?

Já se snažím! Opravdu, ale moc mi to nejde. Postupně předávám práci ostatním, i tak mám ale samozřejmě pocit, že bych to udělala jinak a lépe. Snažím se, to je asi nejvýstižnější slovo, ale jsou dny, které trávím celé v divadle a po představení přijdu domů, otevřu počítač a ještě pracuji. Od Ježíška jsem dostala nějakou knihu o umění odpočívat, tak snad si to jednoho dne zvládnu přečíst. Manžel to má ale podobně, o to víc si pak člověk váží toho, když se podaří strávit nějaké hezké volné chvíle.

A daří se vám to?

Letos jsme nepracovali dokonce čtyři týdny a byli na dovolené v Americe. Bylo to úžasné, ale krátké. Došlo mi, že nám v nastavení pracovního režimu vypadly volné víkendy. A ten odpočinek pak chybí.

Co vám dělá radost kromě práce?

Hraní. To vlastně jako práci neberu. Samozřejmě jsou i těžká představení, kdy je člověk unavený nebo se nepodaří úplně navázat kontakt s diváky. Kromě divadla je to třeba cestování anebo večer s manželem, který máme jen pro sebe a vyrazíme někam na večeři, do kina. A když se mi podaří přečíst nějakou knihu, tak je to největší blaho.

Co byste chtěla, aby vaše divadlo lidem přinášelo?

Určitě radost a zábavu, aby to bylo místo, kam chodí lidé odpočívat, odpoutat se od svých starostí, ale zároveň, aby to mělo i nějaký přesah, aby jim to dalo nějaký impulz k přemýšlení. Například u představení z řady „Přijďte na klasiku“, kde hrajeme třeba Maryšu, Petra a Lucii nebo 1984.

Romana Goščíková a Karel Janák
Romana Goščíková a Karel Janák | Zdroj: Archív Romany Goščíkové

Vaším hitem je ale Freddie, představení věnované skupině Queen a Freddiemu Mercurymu. Jak jste na něj přišli?

Rudolf Hrušínský, který u nás hraje v představení Stvoření světa – bez cenzury, nás jednou vzal na koncert Michaela Klucha a jeho kapely Queenie, která je tribute bandem britských Queen. Celé nás to uchvátilo a chtěli jsme to nějak přenést do divadla. Tak vznikla show s živou kapelou, která hodně přibližuje život Freddieho Mercuryho.

Dokážete říct, jestli lidé chodí do divadla víc, nebo méně?

Na zájezdových představeních máte většinou plný sál, ale jakou to dalo pořadatelům práci, to už nezjistíte. Obecně se ale zdá, že si lidé dělají na kulturu čas. Divadel je hodně, a tak je potřeba se nějak odlišit. My jsme vsadili na to, že budeme divadlo fenoménů – každá naše hra bude věnována něčemu nepřehlédnutelnému – ať je to geniální dílo jako 1984 nebo zpěvák jako Freddie Mercury. Chceme, aby divák odcházel spokojený, měl zapamatovatelný zážitek a chtěl se vrátit.