Na Slovensku nedávno po prvním čtení prošla novela zákona, co má zpřísnit pravidla pro ženy, které chtějí podstoupit interrupci. V roce 2021 a ve vyspělém evropském státě by snaha osekat jednomu pohlaví práva pod úroveň lidské důstojnosti měla být nereálná. Přesto se právě to děje.
Předem se omlouvám, dneska musí humory stranou. Slibuji, že příští týden vám to vynahradím a před psaním posnídám vtipnou kaši. Každopádně důvod, proč to dneska bude na vážno, je, že se mi poslední dobou podařilo hned několikrát zabřednout do diskuze o interrupcích a ženském právu na ně. Možná si za to můžu sama, přeci jen jsem většinou tu debatu otevřela já, jenže současné dění na Slovensku mi prostě nedá spát.
Na začátku října se slovenskému parlamentu na stůl znovu dostala novela zákona zpřísňující pravidla pro ženy, které chtějí podstoupit interrupci. A nejen to: zpřísnění pravidel by mělo platit i pro ženy, které musí těhotenství přerušit ze zdravotních důvodů. V praxi by to pak znamenalo zdvojnásobení povinné čekací doby na čtyři dny nebo třeba povinnost svou volbu zdůvodnit. Zákon myslí i na zařízení, která interrupci vykonávají – ta by nadále nesměla tuto praxi inzerovat. Návrh byl v prvním čtení schválen. V roce 2021. Ve střední Evropě.
TIP NA VIDEO: Polské ženy už teď musí na potraty jezdit do České republiky
Střih, počkat, cože? V roce 2021, kdy západní svět řeší kvóty na počet žen ve vedoucích pozicích? Kdy existují desítky výzkumů a statistik, které konkrétně a v číslech dokazují, jak prospěšné je začlenění žen do veřejné sféry či do vůdčích rolí, protože – wait for it – nikdo nikdy nedokázal, že bychom měly nižší intelekt, menší smysl pro odpovědnost nebo schopnost zdravého úsudku než muži? Neexistuje ani jeden jediný důkaz, že bychom měly být nesvéprávné, mít méně lidských práv nebo nemít kontrolu nad svým životem a tělem, tak jak je tohle možné? Rok 1561 je dávno v trapu, inkvizice je mrtvá, Dejve.
Mám obrovské štěstí, že v mojí sociální bublině jsou samí inteligentní a tolerantní lidé, kteří vyznávají zásady demokracie a svobody. Nesetkávám se s rasismem, xenofobií, homofóbií ani s diskriminací jakýchkoliv menšin. Zároveň je to ale jako Damoklův meč; když totiž sem tam vystrčím nos ze svojí bublinky plné lásky a respektu, ocitnu se na bitevním poli, kde mám mlčet v rohu a maximálně tak připravovat svačinu těm silným macho bojovníkům.
Na Slovensku množství provedených interrupcí dlouhodobě klesá. Jinými slovy je novela zákona absolutně zbytečným gestem zaprděných páprdů a připomínkou doby, kdy převládal názor, že ženy patří k plotně. Dám klidně všanc svoji hlavu, že na světě neexistuje ani jedna žena, která by si libovala v přerušování těhotenství. Občas mám ale pocit, že si spousta lidí myslí, že je to taková oblíbená dívčí kratochvíle. Když si zrovna nebarvíme vlasy nebo nevybíráme novou kabelku, skočíme si na vyškrábnutí dělohy a avokádový chlebík.
Ve skutečnosti je to ale pro nás všechny poslední, krajní řešení v nelehké situaci, ze které nevíme, jak ven. Dostat se do potíží je strašně snadné, dostat se do jiného stavu je ještě o něco lehčí. V momentě, kdy se tyhle dvě věci stávají synonymem, by nikdo neměl soudit a už vůbec ne přikazovat a házet klacky pod nohy. Tím míň pak instituce státu. Od extrémních případů početí při znásilnění přes příliš nízký věk matky, její špatnou ekonomickou situaci až po prosté a jednoduché přání ženy to dítě nemít. To všechno jsou legitimní důvody, do kterých okolí nemá co mluvit.
My si nepřejeme zabíjet děti a mstít se mužům. Vagína nesnižuje inteligenci a vaječníky nepožírají mozkové buňky. My jen chceme práva, která nám náleží – osobní svobodu, důstojnost, rovnoprávnost, kontrolu nad svým tělem. Jsme samy schopné posoudit, jestli je potenciální budoucí situace alespoň trošku sjízdná pro možné mateřství. A když jen trochu je, tak se snažíme. A když to vyhodnotíme špatně, odneseme si to zase jenom my, ženy. Nešťastných samoživitelek, opuštěných maminek v azylových domech a nemilovaných dětí je až příliš. Tak netvořme další, když to není nutné.
