Co dělat, když se z vašeho života vytratí sexuální jiskra? Je třeba hledat nového partnera, anebo můžete něco aktivně dělat pro to, aby se vášeň znovu probudila? Přinášíme vám příběhy tří žen, které vyzkoušely tři různé způsoby sexuálního restartu.
Když sex nestojí za nic v době, kdy s ním začínáme, přikládáme to nezkušenosti. Pak obvykle přijde sexuální tsunami. V té spleti upocených těl vybičovaných nepopsatelným vzrušením neřešíme, zda je to přesně takové, jak jsme si představovaly. To až za nějaký čas začneme i při sexu samotném myslet na to, jestli to takovéhle bude napořád. Doufáme, že když se budeme snažit vyplnit partnerovy touhy, bude on na oplátku přemýšlet o těch našich. Vyslovit nahlas si je netroufneme, abychom nezranily jeho ego tím, že na to nepřišel sám. Nechceme, aby to vypadalo, že si snad stěžujeme. Jaký je výsledek? Nakonec si stěžuje on, protože má dojem, že nás sex už nebaví. A má recht! Jenže co s tím?
Tři příběhy, jež následují, popisují zlomové okamžiky v životech žen, které přiměly přemýšlet o jejich sexualitě různé životní okolnosti. Díky tomu mohou být inspirací pro mnohé z nás.
Pokračování 2 / 4
Příběh číslo 1: Být zase ženou
Všechno odstartoval dárek k narozeninám, který jsem dostala od nejlepší přítelkyně. Na dárkovém poukazu stálo: Čeká tě škola sexu. Moje tři roky rozvedená kamarádka nedávno potkala nového muže a od té doby stále poslouchám, jak je sex s ním úžasný – prý hlavně díky koučinku, který jí přes Skype poskytla vztahová a sex koučka Jan Day. Hlavou mi proběhl můj život: čtrnáct let vdaná, pubescentní dvojčata, rozjíždějící se podnikání, permanentní únava. Řekla jsem si: Sakra, proč vlastně ne? Taky se chci cítit jako ona!
Lekce první: Nalezení ženské energie
„Abyste dokázala splynout s někým jiným, musíte nejprve splynout sama se sebou,“ řekla mi koučka hned na začátku. A kladla mi spoustu otázek. Ne o mém sexuálním životě, ale o běžných věcech, o práci, o rodině. A já jí vyprávěla o svém vyčerpání, prakticky nulové chuti na sex a vzteku na sebe sama. „Jste uvězněná ve své mužské energii,“ konstatovala Jan. „Musíte se znovu spojit s tou ženskou. V každém z nás jsou oba druhy energie, je to jako jin a jang. Jakmile se jejich rovnováha vychýlí, život se náhle zdá strašně těžký. Ženská energie představuje důvěru, jemnost, naslouchání, přijímání a vnitřní prožívání, kdežto když využíváte mužskou energii, tlačíte na výkon, logiku, dosahování cílů.“ – „Jenže já potřebuji, aby se věci hýbaly, v práci i doma. Nemůžu tam prostě jen sedět a naslouchat. A čemu bych tak asi měla naslouchat?“ – „Své intuici a instinktům. Svému vnitřnímu hlasu,“ zněla její odpověď. Požádala mě, abych pro začátek změnila své každodenní rituály. Mám se převléknout do něčeho hodně pohodlného a poté, co dodělám pracovní věci, si pustit hudbu, tančit, koukat z okna nebo se válet na koberci. Prostě jen být! Když jsem zavěsila, byla jsem vzteky bez sebe. Tančit? Válet se na koberci? Má ta ženská vůbec představu, jak vypadá můj život?
Lekce druhá: Muž a žena ve mně
Při druhém rozhovoru jsem si měla představit svého „vnitřního muže“. Popsala jsem ho jako šikovného, silného, trochu netrpělivého. Jan se mě zeptala, jakou roli hraje v mém životě. „Dává na mě pozor a chrání mě,“ odpověděla jsem. Výsledkem představy mé vnitřní ženy překvapivě byla asi desetiletá holčička, neustále se usmívající uličnice, zároveň však křehká bytost. „Je důležité, abyste si obě tyto energie v sobě neustále uvědomovala. Nechte té dívce v sobě prostor k tomu, aby byla bezstarostně šťastná, a muži v sobě dovolte, aby zasáhl, když to bude potřeba,“ řekla Jan.
Lekce třetí: Sebeuspokojení
Mým posledním úkolem bylo začít se intenzivně dotýkat sama sebe, zejména pak vaginy. Měla jsem si pořídit takzvaná yoni vajíčka, která se v asijských kulturách využívají k erotické stimulaci a posilování pánevního dna už po tisíce let, a držet je ve vagině třeba po celý den, abych cíleně vnímala svou ženskou sexuální energii. Svěřila jsem se s tím kamarádce. „Funguje to i bez vajíček, stačí chodit jakoby s podsazeným zadkem, při tom se ti stáhnou ty správné svaly a dosáhneš stejných pocitů.“ Tři měsíce poté je můj život sice stále velice hektický, ale něco hluboko ve mně se úplně změnilo. Jsem rozesmátá, řada položek na mém seznamu úkolů mi už nepřipadá tak důležitá, místo toho třeba vyrazím tancovat s kamarádkami. Přišla jsem na to, že se TAK dá nejen chodit, ale i tančit. Z mého křehkého vnitřního dítěte je teď teenager rebelující proti rutině. S manželem znovu prožíváme krásný sex.
Pokračování 3 / 4
Příběh číslo 2: Nevzdávat se
Proč se vlastně pouštím do něčeho, co mě tak děsí? Nedávný rozvod mě donutil přehodnotit můj sexuální život. Vždycky jsem se zmítala mezi pruderií a potřebou vyhovět ostatním. Nikdy se mi nedostalo toho, po čem jsem sama toužila: pomalého, intenzivního smyslového prožitku.
Ano....ne....počkej!
Druhý den nás rozdělili do dvou šestičlenných skupin. Jedna si lehla se zavázanýma očima a úkolem druhé šestice bylo zjistit, jaké doteky jsou nevidícímu partnerovi příjemné a jaké odmítá. Tohle bylo přesně to cvičení, kterého jsem se obávala. Existují ale pravidla, jež mi ponechávají kontrolu nad situací, i když mám šátek na očích. Mé reakce mě překvapily.
Vzrušovala mě už skutečnost, že nejenže mohu přímo vyslovit své přání, ale navíc mohu kdykoli změnit názor, když se mi bude líbit něco, co jsem předtím odmítala. Líbí se mi, když mě někdo lechtá na břiše, aniž bych věděla, kdo to je, nebo když mi něčí ruka začíná přejíždět přes nahá prsa. Pochopila jsem, že přesně vyjádřit, co chci a co cítím, je důležité nejen při tantrickém sexu, ale v životě celkově. Další ráno je mé nadšení z předchozího dne totam. Nechci, aby kdokoli vstupoval do mé intimní zóny, zejména pak jakýkoli muž. Muži v mém životě nikdy nerespektovali nastavené hranice, nechci to zažívat znovu. Jakmile nám lektoři předvedou další cvičení, rozbuší se mi srdce. Po celých dvacet minut mi bude partner prsty přejíždět po těle od hlavy až po konečky prstů. Rozhlížím se, s kým bych mohla vytvořit pár, a najednou vidím, že někteří se dokonce už svlékají. Mám sice výčitky, přesto řeknu muži, se kterým jsem měla toto cvičení absolvovat, že se jej nezúčastním.
Sedám si stranou a přemýšlím. Soudí mě ostatní? Myslí si, že jsem otravná? Neurazila jsem city muže, kterého jsem odmítla? Když cvičení skončí, topím se v slzách. Nejsou to ale slzy smutku nebo snad studu za to, že jsem se neúčastnila. Je mi líto toho, kolik času jsem promarnila, když jsem nenaslouchala sobě a svým pocitům. Po skončení workshopu to probírám s lektorkou. Čekala jsem, že se bude zlobit, ona mě ale naprosto odzbrojila: „Kdysi jsem měla podobný zážitek. Nikdo nechtěl pracovat s jedním mužem a já se nabídla. Chtěla jsem být za vzorňačku. Nakonec jsem utekla, nedala jsem to. Taky jsem čekala, že mi lektor vynadá, ale on mi pogratuloval se slovy:,Kdybys neuměla říct ne, jakou hodnotu by mělo tvé ano?‘“
Sex, po kterém toužím
Cítím se šťastná. Znám už alespoň částečně odpověď na to, proč mě sex dosud nijak neuspokojoval – neuměla jsem jasně vyjádřit, co chci. Během dalších týdnů procvičuji nabyté dovednosti. Troufám si říct muži o sex, začínám experimentovat a přebírám nad sexem kontrolu. Vím, že zažité stereotypy nelze změnit ze dne na den, ale jsem si jistá, že jsem na správné cestě, jak si užívat svou sexualitu a partnerské vztahy.
Pokračování 4 / 4
Příběh číslo 3: Konečně jsme pár
Jsme manželé sedm let a máme dvě malé děti – starší se narodilo s vážným zdravotním postižením. Vždycky jsme cítili velkou vzájemnou přitažlivost, ale od loňska mám dojem, jako by nás každodenní starosti převálcovaly. Když děti usnou, většinou se vyčerpáním zhroutím na pohovku a usnu u televize a manžel zatím zmizí ve svém studiu a poslouchá hudbu. Dřív jsme si spolu hodně povídali, teď jsem často podrážděná, protože chci mít aspoň chvíli sama pro sebe. Zároveň mi ale chybí ty chvíle, kdy jsme byli jen spolu. Objímáme se a líbáme se, ale něco se ze vztahu vytratilo: opravdová intimita. Dokonce spíme v oddělených ložnicích, protože mě ruší manželovo chrápání. Už dlouho jsem cítila, že když něco neudělám, náš vztah nikdy nebude jako dřív. Začala jsem hledat seminář nebo workshop, který by nám pomohl. Manžel se nejdřív zděsil, ale nakonec souhlasil. Vzájemně jsme se ujistili, že jestli se po nás bude chtít, abychom se v přítomnosti cizích lidí svlékali nebo trávili hodiny mumlajíce „óm“, prchneme odtud.
Najít pozitiva
Naším prvním úkolem bylo říci tomu druhému, co na něm nejvíc oceňujeme. Manžel řekl, že miluje jiskru v mých očích, když se usmívám a jaká jsem laskavá a dobrá máma. Slyšet to vyřčené nahlas bylo něco krásného. Nemohla jsem se dočkat, až mu řeknu, jak moc pro mě znamená jeho rozhodnost v krizových situacích, jeho intelekt a smysl pro humor. Drželi jsme se u toho za ruce a usmívali jeden na druhého. Cítila jsem, že jsme to zase my dva, jako na začátku vztahu. Následující ráno bylo naším úkolem říci tomu druhému, jak ho vnímáme po fyzické stránce. Pak jsme začali jeden druhého hladit po celém těle. Byli jsme tak zabráni do sebe, že nám vůbec nepřišlo na mysl, že je tam lektorka s námi. Její přítomnost naopak fungovala jako katalyzátor; bez jejího vedení by se můj introvertní manžel těžko otevíral a sděloval své pocity.
Přejít na druhý břeh
Během následujícího cvičení jsme se měli vžít do role toho druhého. Manžel měl říci jedno slovo nebo myšlenku, která je pro něj důležitá. Po chvilce přemýšlení řekl „rozkolísanost“. A začal mluvit o tom, jak ho trápí moje výkyvy nálad, jak mu chybí v našem každodenním životě nadhled a kreativita. Já jsem ho nesměla přerušovat, ale vždycky, když řekl něco konkrétního, musel udělat pauzu a na mně bylo, abych zopakovala, co právě řekl. Aniž bych to nějak zpřesňovala nebo tam vnášela vlastní pohled na věc. Totéž se opakovalo s mým slovem „iniciativní“. Měla jsem tím na mysli, že bych ocenila, kdyby se víc věcí v našem životě dělo z manželova popudu. Těmi dvěma slovy jsme se jednoduše dostali až na dřeň našich současných problémů. V tu chvíli jsme na sebe zase byli napojení, ale projevili jsme obavy, zda si tenhle pocit dokážeme udržet. Nicméně, utekl měsíc a my stále cítíme ono vzájemné propojení. Už nejsem tak náladová a manžel se více chopil iniciativy. Zároveň to ale pro nás přestalo být tak moc důležité. Mluvíme spolu o svých pocitech a hlavně skutečně posloucháme, co ten druhý říká. A ono to funguje.
Článek vyšel v magazínu Moje psychologie!
