Že se vztahy po dětech výrazně mění, jsem tušil ještě předtím, než se nám děti narodily, ale že to bude tak moc jiné, jsem tedy netušil. Podle statistik vydrží jen každé druhé manželství a kritický poločas rozpadu manželství je tři až pět let. To je přesně ta chvíle, kdy spolu manželé stačí mít jedno až dvě děti.
Mít a nemít děti je brutální rozdíl. V porovnání s životem bez dětí přijdete doslova o všechno. O čas, peníze, trpělivost, krásu nebo mládí. Pro vztah je příchod dětí obrovská zkouška. Z prima partnerek se stávají úzkostlivé maminy, z otců otroci a hodinoví manželé. Pokud nejsou v záloze dědeček s babičkou, vydělávat peníze a zároveň nemít depky z toho, že nejste s dětmi, není možné.
Jedna věc je teorie, ale druhá praxe: Že děti rozhodně nebudou spát v ložnici u rodičů, je značně naivní odhad. Protože manželka chodí do práce a děti vidí málo, logicky s nimi chce alespoň spát. To znamená můj odjezd na gauč do obýváku. V dětském pokoji děti byly od narození pouze párkrát, protože si udělaly děcák v obýváku.
Pokud se s manželkou vídáme pouze ve dveřích při střídání stráží u dětí, těžko mluvit o nějakém vztahu. Náš sexuální život se smrštil na pár uspěchaných rychlovek, když děti náhodou spí. Říká se, že spolu lidé mají mluvit. Ale kdy, když se všechno neustále točí kolem dětí? Komunikace mezi manželi se pak zužuje jenom na technické věci. „Je vypráno?“ „Kde je ten zatracenej zajíček?“ „Zaplatil jsi školku?“ Že se mají lidé často navzájem dotýkat? Ale jak to udělat, když v ložnici si děti udělaly svůj základní tábor a vypadá to, že permanentní.
V obýváku na gauči spím od té doby, co se děti narodily, manželku jsem naposledy viděl nahou někdy kolem roku 2011. Ale neměnil bych! Děti jsou ta největší pecka na světě. Až povyrostou, třeba se zase do ložnice vrátím a konečně si se ženou promluvím. To by mě zajímalo, co všechno mi po letech, co jsme se kvůli dětem neviděli, řekne.
