...

... Zdroj: istock.com

Ženské přátelství není pro mě! Jsem divná?

„Holky, dáme babinec?“ Tahle věta ve mně vzbuzuje nefalšovanou hrůzu. Pravidla holčičích společenství zkrátka neovládám. 

Jsem feministka, aby bylo jasno. V časech #MeToo, kdy se sociálními sítěmi jako lavina šíří zprávy o tom, jak snad každá žena zažila sexuální obtěžování, bych rozhodně nechtěla vlastnímu živočišnému druhu jakkoli uškodit. Chci dostávat stejně peněz jako můj mužský kolega, chci mít šanci stát se, kýmkoli budu chtít, a nechci dostávat nálepky a škatulky, ze kterých nemohu nikdy vylézt, pouze proto, že jsem se narodila jako žena.

Ale na druhé straně vnímám velmi jasně něco, co nesouvisí ani s feminismem, ani s výší platu. To, co cítím od školky, je fakt, že nemám ráda „babince“. Od dětství se mi zoufale nedaří fungovat v hromadném uskupení kamarádek – a že jsem se o to snažila. Vždy to skončilo fiaskem. Neznamená to, že nemám přátele ženského pohlaví. Mám, a jsem za ně strašně ráda. Jen se vídáme ve dvou, nikoli v houfu jiných žen.

Populární kultura nás nabádá, že musíme mít svou nejlepší kamarádku (nejlépe několik), se kterou budeme chodit nakupovat, plakat nad zlomeným srdcem a klidně se i držet za ruku na porodním sále. „Kamarádky jsou pro mě jako rodina, kterou jsem si sama vybrala,“ řekla mi jedna známá. Je skvělé, když se vám taková věc přihodí, ale co když někdo (rozumějte já) o takový typ přátelství jednoduše nestojí? „Nemám žádnou holčičí blízkou kamarádku a připadám si kvůli tomu méněcenná. Ne že bych na to měla čas, když mám malé dítě, partnera a práci, ale všechny okolo chodí ‚s holkama‘ na víno, cvičit, jezdí na dovolenou… Je se mnou něco špatně?“ ptala se mě pětatřicetiletá Klára, se kterou jsem na téma ženského přátelství narazila.

Špatně s ní nemusí být vůbec nic, jen možná nechce sdílet s někým tolik. Média nám stále předkládají stereotypní obrázek o upovídaných dívkách, které spolu už od základní nebo střední školy probírají každý detail a pokračují v tom až do hlubokého stáří. Pravda je, že celoživotní přátelství jsou velmi výjimečná. Je to podobné, jako když si vezmete svou první lásku a šťastně s ní oslavíte zlatou svatbu. Hollywoodský mýtus ženského přátelství je zhruba stejně nerealistický, jako ten o romantické lásce nebo o Popelce, co ke štěstí přišla. Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopila a přestala pozvání na „babince“ odmítat s pocitem viny. Než jsem se to naučila, chodila jsem na ně a častokrát jsem měla pocit, že se nemůžu dostat ke slovu, nebo jsem se zoufale nudila, když si mé známé vykládaly tarotové karty či chtěly dokola řešit své partnery.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem nezažila sraz kamarádek, který jsem si užila – ale po třicítce můj zájem o ně prudce klesl. Ženská kamarádství mi připadají složitá také v tom, že jsme vystaveny velkému tlaku uspět. Dobře vypadat, vydělávat, být partnerkou snů, perfektní mámou, ať už to znamená cokoli. Je tedy přirozené, že se mezi sebou vědomě či nevědomě poměřujeme, z čehož vznikají nejrůznější tenze.

Zažila jsem také, že se mé holčičí kamarádky často urážely, když jsem udělala něco, co se jim nelíbilo. Ať už jsem sama od sebe nezavolala, šla ven s jednou a nedala vědět té druhé, nebo něco podobného. Připomínalo mi to randění. Kromě toho, že většině kamarádek nevadí, když si vyrazíte i s nějakou jinou, ale nemělo by se to dít moc často. Oproti vztahům partnerským je tu ale dramatický rozdíl. Z rozchodu se nestydíme vypovídat, vždyť je to úplně normální, mít zlomené srdce. Ovšem když se nepohodneme s kamarádkou a přátelství skončí, cítíme ostych o tom komukoli říct. Jako by se takové trable hodily do mladších tříd základní školy, ale byly naprosto nevhodné pro dospělé ženy.

„Normálně jsem dostala od své nejlepší kamarádky kopačky,“ vyprávěla mi kdysi jedna známá, které její přítelkyně napsala dopis, v němž jí popisovala, že ji má sice za skvělou osobu, ale že dál si přeje pokračovat bez ní. Ani já jsem se zatím nevyrovnala z rozchodu s mou nejlepší kamarádkou a nedokážu to s nikým moc probírat. Přestaly jsme si rozumět a stále věřím, že jednoho dne, až emoce odeznějí, spolu probereme, co se vlastně stalo. Ale zatím na to asi ani jedna z nás nemá. Možná vás napadá, proč jsme si to nevyříkaly, ale podle nejrůznějších psychologických studií ženy nerady přistupují ke konfrontaci svých kamarádek. Jsem toho živým důkazem, raději nechám ty křivdy a nedorozumění vyhnít, aby si už nikdo nepamatoval, co jsme si udělaly. Myslela jsem si, že je to způsobené nějakou mou zvláštností, složitými vztahy se ženami u nás v rodině, ale podle Natalie Kon-yu, publicistky z britského Guardianu, jen procházím tím, co se stane většině žen po rozchodu s nejlepší kamarádkou. Zatímco mně a mé bývalé nejlepší kamarádce se stalo jen to, že se naše cesty názorově rozešly, existují také typy „babinců“, které jsou vysloveně nezdravé pro psychiku.

Opět kategoricky prohlašuju, že nechci takový typ přátelství přisuzovat pouze ženám, protože i muži mohou být manipulativní: chudáčci, co pořád potřebují vaši pomoc, nebo pánové dokonalí, které musíte obdivovat. Ale během svého života jsem tyhle role zažila právě u svých spolužaček ze základní, střední i vysoké školy nebo u kolegyň. Už se mi nechce nikoho pomlouvat, nadávat na své protějšky nebo kolegy ani zažívat extrémní pocit spiklenectví. Nepotřebuju s nikým chodit nakupovat a ptát se, jestli mi to sluší. Je mi jedno, jestli se přátelím s mužem nebo ženou, jen chci, abychom se i coby kamarádky bavily o věcech, které obě strany zajímají, uměly se respektovat, požádaly o to, co potřebujeme, ale také bez problémů ustály odmítnutí. Ale hlavně, abychom od sebe navzájem nečekaly, že budeme jako Carrie a Samantha nebo Brenda a Donna.

Článek vyšel v prosincovém vydání magazínu Moje psychologie!