.

. Zdroj: internal

Všechno ví, všechno zná. Jak s ní dokázat normálně mluvit?

Být v jakémkoliv vztahu s člověkem, který si myslí, že má vždy pravdu, vše zná nejlépe, je pěkně vyčerpávající. A o to je to horší, když se jedná o někoho z rodiny. S tím se jen tak rozloučit nemůžete. Co vám zbývá? Naučit se s ním komunikovat. Protože on se moc nezmění.

Říkáte si, jak je to možné, že si tak věří. Debata je zpravidla nemožná, ať se snažíte o jakýkoliv argument, není přijat. A pokud jsou starší, samozřejmě silným argumentem je: „Jsem starší, mám mnohem víc zkušeností, tohle ty nemůžeš ještě znát, holčičko.“ Jenže vy moc dobře víte, že svět se mění, věci se dají dělat jinak, existuje více variant, zkrátka na jeho názoru té pravdy zas tolik není. Argumentovat takovému člověku vás stojí mnoho sil, jste vyčerpaná a raději rozhovor vzdáváte. Kde se v těchto lidech bere tak obrovský pocit o své vševědoucnosti a pravdoznalství?

Emoce v šuplíku

Velký výzkum provedl tým společnosti Fairleight Dickinson v čele s psycholožkou Martou Krajnijak v roce 2018. Předpokládá se, že lidé s nízkou emoční inteligencí hůře ovládají impulzy v mozku a naopak lidé s vysokou emoční inteligencí umí lépe přizpůsobit své chování tomu, s kým jsou. Netrvají teda tak často a striktně na svém názoru.

„Lidem s nižší emoční inteligencí právě chybí tato schopnost jednotlivce vnímat, prožívat ho, zpracovávat jeho informace, chápat ho, umět se ovládat, a hlavně racionalizovat v sobě informace o sobě a ostatních,“ vysvětluje Susan K. Whitbourne, profesorka psychologie a neurologie na univerzitě v Massachusetts. Lidé, kteří musí mít "vždy pravdu", tedy nejsou schopni rozpoznat a následně respektovat váš názor. Možnost argumentovat nebo takového člověka změnit není zkrátka ve vašich silách. Co tedy s tím?

Konec vztahu?

No, přestat navštěvovat svou mámu nebo tchyni moc nejde. Se vzdálenějšími příbuznými lze omezit kontakt a ponechat si ho jen v rámci slušnosti a rodinných výjimečných aktivit. S těmi nejbližšími musíte zvládnout pár základních komunikačních způsobů, které vám pomohou regulovat své vlastní emoce. Profesorka Susane Whitbourne na svých přednáškách a i ve své knize týkající se tohoto problému The Search for Fulfillment (2010, knihy Ballantine) doporučuje těchto pár technik.

Nesnažte se člověka diagnostikovat

Je to narcista, blázen a šílený egoista. Dala jste mu jasnou diagnózu a odmítáte se s egoistou bavit. Sice není vyloučené, že bude nejspíše nějakou poruchou trpět, ale nezapomeňte, že do života lidí se promítá i spousta jiných věcí. V jakém prostředí vyrůstal? Jak ho vychovávali jeho rodiče? Nezakrývá tím nízké sebevědomí? Potřebuje cítit uznání? Zkuste o tom přemýšlet. Díky čemu se takové chování v něm či v ní bere? Vůbec žádnou poruchou totiž trpět nemusí. U své příbuzné přesně vím, proč se tak chová. Její touha po pozornosti a ocenění je vysoká, neboť za život se jí od jejího okolí moc nedostalo. Možná to trochu změní i vaši potřebu ukázat mu, že s ním není něco v pořádku.

Nehádejte se

Situaci vždy zhorší přímá konfrontace tváří v tvář, kdy na sebe křičíte, zvedáte hlas a jdete do opozice. Vy máte emocí na rozdávání, ale ten druhý je jaksi nevnímá. Zkuste se ovládnout. Jste to totiž vy, kdo bude muset změnit své chování, od vás pak může pramenit i jeho změna. Když vy budete křičet, on také a naopak.

Udržujte komunikaci otevřenou

Není to legrace být s někým, kdo se neustále snaží, abyste se cítila nedostatečná, hloupá, která nic neví. Je to jedna z největších mezilidských výzev, takže se můžete rozhodnout, že se buď budete držet úplně daleko od této osoby, nebo se naučíte najít společnou řeč. Tento způsob hledání je pro vás velkým krokem k osobnímu růstu a poznání svých emocí. A stojí za to alespoň to zkusit.