Vtloukají nám to do hlavy odmala: s tím pravým se do sebe nejdřív zamilujeme, pak společně překonáme nějaké to malé trápení, vezmeme se, pořídíme si rodinu a strávíme spolu krásný život, dokud nás smrt nerozdělí. Romanticky mlžný opar si prosím doplňte sami. A teď k té realitě.
Dobré vztahy jsou především dřina. První náraz na skutečnost čeká každého hned s prvním vztahem: ten okamžik prozření, kdy pochopíme, že všechno nepůjde hladce, většinou ten vztah taky zabije.
A zatímco u těch prvních ještě věříme na totální souznění, cestou časem iluze slábnou a nároky povolují.
Přijmout do svého života partnera, nebo chcete-li lásku, je přáním každého bez ohledu na to, jestli je právě v období spokojeného či nespokojeného single stavu.
Člověk je, až na výjimky, párový tvor a i při nedostatku vhodných protějšků po životě ve dvojici toužíme, ať jsme schopni si to otevřeně přiznat, nebo ne.
Jenže po pár emocionálních úrazech můžeme také dospět ke zcela novému pocitu: strachu z intimity. Pokud vás totiž někdo jednou zraní, napodruhé si jej jen těžko budete pouštět pod kůži. Natož pak třeba napopáté.
Láska a vztah jsou pro nás tím nejdůležitějším. Přesně proto nás představa, že o ně přijdeme, může až paralyzovat.
Pokračování 2 / 4
Chvála zkušenosti
V knize Vítězství zkušenosti americký psychoanalytik George E. Vaillant přináší dobrou zprávu. Díky tomu, že se lidský věk už po desítky let prodlužuje, není třeba rezignovat prakticky nikdy.
Naše životy nekončí čtyřicítkou, padesátkou ani šedesátkou a šance na to, že dokážeme objevit ten pravý vztah nebo aspoň zlepšit svou schopnost ve vztazích fungovat, se tak logicky zvyšuje.
Patologická obava současné střední generace, která zhusta žije sama, plyne z osobní zkušenosti.
Do čtyřiceti let jsme mohli partnery celkem pohodlně střídat a myslet si, že jen hledáme toho pravého. Jenže současně s legendární krizí středního věku přichází ještě jedno prozření: chyba ve vztazích je zřejmě v nás samotných.
Často jsme se ještě nenaučili přijímat druhého takového, jaký je a naše vztahy krachují zejména na tom, že se chceme vracet do onoho pohádkově dětského modelu.
Nepopírám, že se vám může přihodit, že vám z nebe spadne přímo pod nos princ i s bílým koněm, a spolu zůstanete na věky věků.
Daleko pravděpodobnější ale je, že potkáte někoho, kdo se k vám s vysokou mírou tolerance „jenom“ hodí – a vy, pokud nebudete chtít zůstat sami, jej budete muset přijmout i s těmi charakterovými vlastnostmi, které vám nebudou úplně po chuti a které navíc u onoho prince s koněm chyběly.
A pozor, tohle přijetí holých faktů vůbec nesouvisí s vaší schopností milovat. Tu totiž vážně máte. Naučit se je potřeba něco trochu jiného – milovat toho, s kým jste se možná trochu racionálně rozhodli žít.
Pokračování 3 / 4
Jak se chodí v kruhu
Pokud je případ nevyžádané samoty středního věku i tím vaším, zřejmě se v následujících bodech zřetelně poznáte. Co drží čtyřicátníky v jejich samotě, ačkoli netouží po ničem jiném než náruči blízkého člověka?
REALITA: Myslíte si, že jste už tak dlouho sami, že se nebudete pouštět do žádných polovičatých vztahů, ale počkáte si na toho prince.
CO S TÍM? Polovičaté jsou vaše vztahy jen proto, že je na půl plynu vedete. Je vyloučené, aby se vztah, který je „jenom dobrý“, a v kterém v důsledku toho nemáte ani na začátku ony pověstné motýly v břiše, dokázal přerodit do opravdu silného.
Každý další den, kdy budete čekat na to, až se ten „pravější“ přiblíží aspoň do vaší čtvrti, budete zase jenom sami. To není příliš motivující a není to ani trénink tolerance. Tu získáte jen sociálními kontakty – ne čekáním.
REALITA: Vaši přátelé se bez výjimky potýkají s problémy ve vztazích. Víte to, fungujete jako jejich vrba. Když se podíváte na všechny ty lidi v nesnázích, znovu si potvrzujete, že takhle vy to nechcete.
CO S TÍM? V tomhle případě není nejdůležitější informace, že lidé řeší problémy, ale že mají vztah. Možná není ideální, každopádně jim stojí za to jej udržovat. A třeba i konzultovat s přáteli, jako jste vy. Věřte či ne, pokud jsou lidé ve vztazích nešťastní, pak z nich odcházejí a nesnaží se je zlepšit.
REALITA: Ve vašem životě jsou možná opravdu důležití lidé, ale vy nejste ochotni jim věnovat více času, protože jste příliš zaneprázdnění.
CO S TÍM? Pravděpodobně nejsou tihle lidé tak důležití, jak si myslíte. V opačném případě byste se vzdali toho méně důležitého ve prospěch času stráveného s nimi.
REALITA: Příliš jste si zvykli na to, že jste pánem svého času a ani si neumíte představit, že byste se o něj museli s někým dělit.
CO S TÍM? Jak vypadá váš den opravdu? Vstanete, jdete do práce, pracujete, přijdete domů, navečeříte se u televize a jdete spát? A není to spíš tak, že pro kohokoli druhého by bylo obtížné s vámi sdílet čas?
Pokračování 4 / 4
Pětapadesát taky ujde
Psychoanalytik George E. Vaillant ve zmiňované knize hovoří o studii, která probíhá paralelně od roku 1938.
Tehdy psychologové sledovali skupinu dvou stovek lidí a hranici pětapadesáti let určili jako hranici fyzického i psychického stáří. Oproti tomu staví Vaillant současnou společnost, v níž pětapadesátileté ženy běžně vychovávají své prepubertální děti a stejně staří muži dokonce zakládají rodiny.
Nezní to pozitivně?
Vážně chcete se čtyřicítkou na krku usínat na gauči, navíc sami? Upřímně se zamyslete nad tím, jestli to, že nemáte vztah, nesouvisí skutečně s onou narušenou intimitou.
Možná za sebou vážně máte trochu moc srdečních zranění, abyste ještě měli chuť něco zkoušet, a váš klid, byť dost osamělý, pro vás může být snesitelnější než riziko toho, že zase dostanete přes nos. Až budete mít tuhle upřímnou chvilku za sebou, zkuste si připomenout Raye Bradburyho.
Slavný americký spisovatel je autorem kouzelné věty: „Pokud budete poslouchat jen svou racionální část, nikdy nebudete mít milostný vztah. Musíte skočit z útesu po hlavě a cestou si dovolit nechat růst křídla.“
Jinak řečeno, pokud nechcete zůstat sami, je zkrátka potřeba jít lásce naproti. Odmyslet si v prvé řadě ze slova „kompromis“ ten negativní nádech a přeformovat ho do pocitu, který vás činí silnější: jste schopni kompromisu kvůli vztahu.
Není to báječné? Ale hlavně byste si měli přestat myslet, že existuje vaše ideální polovina. Neexistuje. Jsou jen dva lidé, kteří se prací na sobě samých těmi ideálními polovinami teprve mohou stát.
