Jak rozlišit zdravou sebelásku od škodlivého narcismu? Seznamte se se dvěma dámami. Aurelie je narcistka. Alena má prostě jen ráda sama sebe. Na jejich příkladu vám ukážeme, jak ty dvě vlastnosti snadno rozpoznáte u sebe nebo u druhých.
1. „Mám se ráda taková, jaká jsem.“
Říkají to o sobě obě. Jenže Aurelie to říká při pohledu do zrcadla poté, co se ujistila, že poslední seance botoxu přinesla na jejím obličeji kýžený efekt. Její láska k sobě je nejistá, pořád plánuje, co všechno by na sobě ještě potřebovala vylepšit, aby se konečně opravdu začala mít ráda. Nahlas by to ovšem nikdy nepřiznala. Alena se má ráda tak nějak obyčejně, nemá potřebu to o sobě nikde rozhlašovat. A její dobrý vztah k sama sobě rozhodně nestojí a nepadá s tím, jestli má nějakou vrásku nebo kilogram navíc.
2. „Moji rodiče mě ve všem povzbuzovali.“
Rodiče Aleny byli vřelí a milující lidé, kteří se ke své dceři chovali láskyplně bez ohledu na to, jak se jí zrovna dařilo ve škole nebo ve sportu. Když dělala přijímačky na gymnázium, zas tak moc se nestresovali: „Když to nevyjde, nic se neděje. Hlavně aby z tebe byl šťastný a dobrý člověk,“ říkali. Zato maminka Aurelie od jejího nejútlejšího dětství všude rozhlašovala, že její dcera je všestranně nadaný studijní typ, prostě výjimečné dítě. Od první třídy hrála tenis a chodila do hodin klavíru. Když přinesla dvojku, byl oheň na střeše. Rodiče svou lásku odměřovali podle toho, jak byla zrovna úspěšná.
3. „Mám radost, když mě někdo chválí.“
Komplimenty má rád každý. I Alena se uvnitř zatetelí radostí, když ji kolegové pochválí, jak dobře vypadá, nebo šéf ocení její prezentaci. Ale když ne, nic hrozného se neděje. Zato Aurelie bez pochvaly nedokáže žít. Když neslyší komplimenty ze všech stran, jako by neexistovala. Na poslední poradě šéfka její vystoupení přešla mlčením a Aurelie se posléze v kuchyňce málem složila. Proč to tedy všechno vůbec dělala?!
4. „Dělám tu práci pro dobrý pocit.“
Obě, Alena i Aurelie, chodí pomáhat jako dobrovolnice do domova seniorů, kde si povídají se starými lidmi nebo jim předčítají. Alena se s tím moc nechlubí, stačí jí vědomí, že její společnost někoho těší. Zato Aurelie se se stařenkami vždycky vyfotí na Instagram a v komentářích popisuje, jak ji práce se starými lidmi nesmírně naplňuje. Dobrý pocit má hlavně z toho, kolik posléze dostane lajků.
5. „Stačí mi být dobrá, nebo musím být lepší než ostatní?“
Aurelie i Alena šly na večírek, kam měl každý z účastníků přinést z domova nějaké občerstvení. Alena zrovna neměla moc peněz, tak to moc neřešila a den předem upekla sekanou. Aurelie připravila vynikající roládu s krémovým sýrem a uzeným lososem. Měla radost, že její roládu všichni chválí - ale jen do chvíle, než zjistila, že sekaná mizí z podnosu ještě rychleji, a hlavně pánské osazenstvo večírku si ji nemůže vynachválit. „Co je to za spravedlnost,“ říkala si v duchu. Radost z vlastního úspěchu jí úplně zhořkla kvůli úspěchu někoho jiného.
6. „Dokážu žít se svými nedostatky?“
Alena na jaře během koronavirové karantény přibrala tři kila. Nebyla z toho zrovna nadšená. Ale rozhodně jí to nezabránilo jít se hned v červnu, jakmile se jen trochu oteplilo, opalovat na plovárnu v bikinách. Aurelie ji u vody pozorovala s jistým uspokojením a říkala si: „To je hrůza. Ta osoba nemá žádnou soudnost. Takhle hrozně ztloustnout! Mně by se něco tak příšerného nikdy stát nemohlo.“ Aurelie si je jistá, že kdyby takhle přibrala, nevyšla by z karantény mezi lidi, dokud by zase nezhubla.
7. „Miluji, nenávidím, nebo něco mezi tím?“
Alena a Aurelie jdou z kina. Na otázku: „Jak se ti ten film líbil?“ Alena pokrčí rameny: „Ještě úplně nevím, musím si to nechat projít hlavou. Chvílemi jsem se bavila, ale z toho závěru jsem trochu rozpačitá.“ Zato Aurelie má hned jasno: „Bylo to příšerné! Takový škvár tady za posledních třicet let ještě nikdo nenatočil.“ Anebo přesně naopak: „Bylo to prostě top! Nejlepší film mého života!“ Vlažné, nejisté či prostřední hodnocení pro ni vůbec nepřipadá v úvahu.
8. „Emoce druhých lidí pro mě (ne)existují.“
Aurelie a Alena měly společnou kolegyni Zuzku. Při nedávném propouštění dostala Zuzka výpověď a rozbrečela se v jejich kanceláři. Obě ji utěšovaly. Aurelie jí dokonce poslední den před odchodem přinesla do práce velkou kytici růží. Jenže Alena se se Zuzkou schází i několik týdnů po jejím odchodu z práce a probírá s ní u kafe její budoucí plány. Aurelie dávno zapomněla, že nějaká Zuzka existovala. Proč by se měla zajímat o někoho tak bezvýznamného? Problémy a neštěstí druhých lidí pro ni znamenají jen projekční plátno, na němž může předvést svou vlastní skvělou osobnost. A jen tehdy, pokud to všichni vidí.
Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.
