A je to tady! Šílená matka se dočkala první poznámky v žákovské knížce k podpisu. Ve druhé třídě, což je o jednu déle, než původně čekala. Jak to se synem vyřešila, to se dozvíte v dalším díle jejího pravidelného sloupku.
Už jsem si začínala myslet, že se nám to vyhne. Létalo to všude kolem a tak nějak jsem předpokládala, že je to jen otázka času, než to přitáhne ze školy. Čím déle to trvalo, tím víc jsem byla nervózní. Minulý týden se ale všechno zlomilo. Nebojte, covid ani vši to nejsou. Máme první poznámku! Ve druhé třídě, což je popravdě řečeno o jednu déle, než jsem čekala. Holt, lockdown je lockdown. Červeně popsaná řádka v žákovské knížce. Podpis nutný. Ach, ty vzpomínky!
TIP NA VIDEO: Jak děti poznamenala on-line výuka?
Prý ruší při hodinách. Mě zas ruší mimo ně, kam to můžu napsat? Náhodou jsem v tom ale ucítila příležitost zapůsobit výchovně. Takže jsme si sedli, že si o tom promluvíme. Protože jsme na úrovni – ale možná taky proto, že jsme byli po celém dni příšerně unavení – nekonal se žádný křik. Udělali jsme si něco na zub a zasedli do křesla a na podnožku.
Chvíli jsem vedla důstojný monolog o hodné paní učitelce, která, chudák, od osmi do jedné mluví, vysvětluje a ukazuje, přičemž ještě musí okřikovat rozjívené opice, za což ani nepobírá žádný krotitelský příplatek. Následovala přednáška o účelu a možnostech využití přestávek, trapných mezer mezi získáváním vědomostí. Pak jsem dala prostor protistraně, která mi barvitě vylíčila všechny pádné důvody domnělých prohřešků včetně házení viny na ostatní, načež svůj přednes zakončila plamenným projevem o oblíbené hře, protože s tím soustředěním to vážně není kdovíjaká hitparáda, a když už dostala slovo, musí toho patřičně využít.
Po vyčerpávajícím úvodu nastal čas pro diskusi. Nevím, jak vy, ale já jsem se rozhodla svému dítěti nelhat. Ok, Ježíška jsem trochu neodhadla, ale jinak se toho držím. Takže jsem mu pravdivě povyprávěla o tom, jak jsme na prvním stupni házeli modelínu na strop, následkem čehož bylo potřeba celou třídu nově vymalovat. Jak si spolužák zalezl o přestávce do skříňky, pak uprostřed výkladu vylezl a beze slova zasedl do své lavice, sledován učitelkou, která měla v obličeji barvu stejnou jako křída na tabuli. Pak jsem si ještě vzpomněla na výbornou historku o tom, jak jsme nastavili na digitálkách pípání po pěti minutách, pověsili je na háček za obraz a v přesných intervalech padali smíchy ze židlí, když se matikářka, v tu dobu už sama o sobě dost vycukaná, snažila najít zdroj toho otravného zvuku. Přiznala jsem taky, kolikrát jsem já sama byla vyslána za dveře, protože jsem vyrušovala, posílala vzkazy nebo se smála na celé kolo. Na průšviháře to evidentně udělalo velký dojem.
Po hodině a půl smíchu, plácání do stehen, překřikování se a slzení mi bylo úžasně. Byl to nejkrásnější čas za poslední dobu, který jsme spolu strávili. Nebavili jsme se jako matka se synem, ale jako dva sobě rovní lumpové. Žádné kritizování, poučování nebo shazování. Oči mu zářily po každém „To chápu!“, „Udělala bych to taky tak“ nebo „To je ale hajzl!“. Svěřil se mi s tolika věcmi, které bych z něj nedostala ani pod pohrůžkou stříhání nehtů na nohou. Výchovné působení tak, jak jsem ho na začátku zamýšlela, se tedy nedostavilo, mám ale takový zvláštní pocit, že vylíčit všechny vlastní školní průšvihy nám oběma dalo mnohem víc, než nějaké přísné kárání.
