...

... Zdroj: iStock.com

Psycholog o vzteku: Věta „prosím tě, uklidni se,“ je v komunikaci jako šrapnel

Představte si tuhle situaci. Doma vzrůstá napětí. Konflikt je na spadnutí. A pak spadne. Jenže namísto toho, aby se hádkou takzvaně pročistil vzduch, což očekává strana jedna, strana druhá se sebere a z konfliktu odejde a je jedno, jestli se projít nebo jen do jiné místnosti. Když se po čase vrátí, na místě je stále stejný papiňák. Existuje umění pohádat se? Probírali jsme s psychologem Davidem Čápem, který vede kurzy na zvládání vzteku.

Jak dopřát partnerovi spor, pokud ho potřebuje? Musí se to ten, co se hádat neumí, naučit?

Nemusí! Partner nepotřebuje spor, to je mýlka. Člověk nepotřebuje svoje pocity vykřičet, ale potřebuje je sdělit. To, že je křičí, to se někde naučil. V tu chvíli jím něco cloumá, něco v něm vyvolalo vztek. A to je v pořádku. Jde o to, jak je kdo se vztekem zvyklý zacházet. Jestli k tomu potřebuje na druhého křičet, to v pořádku už není. To je rozdíl mezi emocí a chováním. Máme tendenci to míchat dohromady, ale jsou to dvě odlišné věci, i když se částečně překrývají. Když si představím situaci, že mě něco rozohnilo, cítím vztek a nějakým způsobem ho vypouštím ven. Lidi tomu mylně říkají, že se potřebují pohádat, ale tak to není – nepotřebují se pohádat, ale potřebují vyřešit to, co je trápí. Možná jsou v přetlaku a pomůže jim, když si zakřičí v garáži nebo ve sklepě a uleví se jim. Ale to je naučený mechanismus, ke kterému nepotřebují toho druhého. To je téma toho, který se vzteká.

TIP NA VIDEO: Co znamená, když se ve vztahu často hádáte? Odpovídá párový terapeut Honza Vojtko

A jak tedy odpovědět na větu „Ty se se mnou neumíš ani pořádně pohádat“?

Proč bych se měl umět hádat?

Tohle je, myslím, přesně ta odpověď otázkou, která vyvolá ještě větší var.

V Lize otevřených mužů na zvládání vzteku pracujeme právě s muži, kteří vztek projevují chováním až násilného charakteru. Žádná potřeba pohádat se neexistuje, z toho budeme vycházet. Určitě je potřeba sdělit tomu druhému, že mi něco vadí, a ta je v pořádku. A určitě jsou páry, které mají tendenci víc křičet, víc se hádat a možná, že jim to i vyhovuje, pokud si u toho neubližují. Ale taky jsou páry, které na sebe nekřičí a pohádají se tak, že „na sebe hlasitě mlčí“. Pokud se to sejde tak, že jeden z páru je ten, co to hodně vypouští, a druhý to v sobě spíš dusí, je třeba říct, že ani tahle strategie není úplně výhodná. Když hovoříme o dvou extrémních strategiích, jeden je motorkář, co vybuchuje, druhý je papiňák, co to v sobě dusí, ale tam je riziko, že po nějaké době též vybouchne. Navíc hádka nemusí mít vždycky podobu urážení, může být relativně klidná. Kdybych sáhl do sociální psychologie, mluvíme o konfliktu – a na konfliktu z principu není nic špatného, je to střet různých očekávání, potřeb či přání. To se v životě běžně děje, ale jde o to, jak konflikt vypadá. Může to být hádka, kde dva brblají, ale nic hrozného se nestane. Jinde se může bouchnout dveřmi, ale už za deset minut jsou o tom oba schopní mluvit, a někde je to hádka, kde se nebouchá dveřmi, ale kde bouchá jeden do druhého. A to už je špatně.

Při nástupu vzteku prožíváme tělesné signály. Říkáme tomu shark music – podle varovné hudby z filmu Čelisti.

Ve vzteku se někdy používají i slova a věty, které bychom obvykle nevyřkli. Dá se tenhle druh vzteku nějak ovládat, zpracovávat předtím, než řekneme něco, čeho budeme litovat?

Vedle fyzického násilí existuje taky násilí psychické, které naše společnost má tendenci podceňovat, že to není zase taková hrůza, přitom slovem se dá ublížit opravdu hodně. Když o sobě vím, že v afektu, v naštvání mám tendenci vykřikovat věci, které hodně ubližují, které jsou možná úplně neomluvitelné a nejdou vzít zpátky, dá se s tím naučit zacházet. Učíme to muže v našem programu a spočívá to v tom, že se nejprve musí naučit vyznat se sám v sobě. To zní jako klišé, ale znamená to, že když jsem připravený, nebudu zaskočený. Každý z nás má nějaké typické spouštěče, na které reaguje vztekem, které jsou jako škrtnutí zápalkou. A první krok je umět se v nich vyznat, abych přesně věděl, které momenty jsou pro mě nebezpečné. Může to být typická věta v hádce nebo typická konstelace: třeba když jsem večer unavený, vím, že když dojde k hádce, nezvládnu to dobře. K tomu se vztahuje i přísloví „ráno moudřejší večera“. Dlouho jsem ho nechápal, myslel jsem si, že je to přemoudřelý blábol, ale ono to má něco do sebe – večer jsme naštvanější, protože jsme unavení. Ráno jsme schopni řešit věci racionálněji. Druhý krok je umět pozorovat sebe sama, k tomu používáme nástroj, kterému říkáme žebřík vzteku – dokážu u sebe identifikovat, jak moc jsem naštvaný.

K čemu je dobré určit u sebe stupeň naštvání?

Není to aktivita sama pro sebe. Když si představíte, že jste trochu podrážděná, váš vztek je na nižší úrovni, ještě se dobře kontrolujete. Máte více cest, kudy se vydat. Ale čím jste naštvanější, tím víc se zužuje škála reakcí a ztrácíte nad nimi kontrolu. A do extrému, kdy sebekontrolu ztratíte zcela, se dostat vůbec nechcete. To, co při nástupu vzteku prožíváme, jsou tělesné signály, protože emoce je tělesný stav. Říkáme tomu shark music, žraločí hudba. Když si vzpomenete na film Čelisti, myslím teď na hudbu k filmu, i ve scéně, kdy žraloka ještě nikdo nevidí, už hraje ta temná smyčcová melodie. A vy víte, že žralok za chvíli někomu ukousne nohu. S tímhle příměrem pracujeme u našich klientů – učíme je slyšet shark music.

Jak postupovat, když smyčce zaslechnu?

První věc, kterou hodně lidí neumí, je přiznat, že „jsem teď naštvaný“. Hodně z nás totiž žije v mylné představě, že máme na čele digitální display, kde ti druzí všechno přečtou. Jenže nepřečtou, my musíme říkat, co si přejeme, jak se cítíme, co nám vadí. Mimochodem, očekávat, že na to ten druhý přijde, je past mnoha vztahů a vede jen k dlouhodobé nespokojenosti. A když vám v tuhle chvíli někdo ještě řekne „prosím tě, uklidni se“, je to v komunikaci úplný šrapnel. To už ani nestihneme říct, že jsme naštvaní, ale rovnou vystřelíme. I k tomu muže vedeme, aby říkali, co jim vadí. Když to neřeknou, ztrácejí kontrolu nad tím, co řeknou nebo udělají.

Jaký to má dopad v praxi?

U většiny mužů, kteří projdou naším programem, se výrazně snižuje tendence k fyzickému násilí. To se paradoxně snáze dostává pod kontrolu než to psychické. Někdy se nám ale od partnerek dostává zpráva, že na ně sice už muži neútočí, nejsou hrubí, ale pořád si na něco stěžují. Ale obecně máme od žen pozitivní hodnocení.

Můžeme vztek naopak vnímat jako brzdu vlastních emocí? Raději něco neřeknu, abych druhého nenaštvala nebo nevzbudila reakci, kterou nechci?

Někteří lidé to tak dělají a v krátkodobém horizontu si zajistí klid. V dlouhodobém horizontu to vyvolá nespokojenost, možná, že je to i nějaký druh onoho „papiňákování“. Když v sobě něco dusíte, bouchne to… Nebo si přání začnete plnit jinde, to taky asi není úplně dobré.

Vede tohle odsouvání i k tomu, že zůstáváme v nevyhovujících vztazích, protože je to jednodušší?

Vezmu to oklikou, protože paušalizace zkresluje. Obecně panuje představa, že lidi nejsou schopni řešit partnerské problémy a rychle se rozvádějí. Podle mě je to mylná představa, ale visí ve vzduchu. Existují vztahy, které kdyby skončily před pěti lety, udělaly by dobře, ale neudělají to třeba proto, že se bojí reakce druhého. Lidi jsou navíc do jisté míry rigidní, to znamená, že než aby odešli, raději budou snášet ne úplně vyhovující prostředí, protože vědí, že se to nějak dá přežít, mají s tím už vlastní zkušenost. Na to se nabalují obavy, co by tomu mohli říct ostatní lidé, příbuzní, a to už se můžeme bavit i o týraném člověku ve vztahu, ze kterého se bojí odejít. Bojí se reakce partnera, okolí, svého prostředí. Zároveň může mít také posunuté vnímání vlastní osoby, pokud mu druhá strana ubližovala. Proto nesouhlasím s tvrzením, že lidi dneska rychle vztahy opouštějí, protože někdy by to bylo ku prospěchu všem. Na druhou stranu ale má smysl vztahy podporovat a pomáhat jim. Když se vrátím k našim kurzům zvládání vzteku, v nich je cíl naprosto jasný: Aby muž neubližoval a v rodině mohl zůstat.

Odrazily se poslední měsíce uzávěr ve vaší praxi?

Setkávám se s tím, že to bylo pro páry náročné, rostla frustrace ve vztazích, rostly konfliktní situace, podrážděnost a vztek, ale nechci se tím vyjadřovat k tomu, jestli rostlo domácí násilí, protože to ještě úplně přesně nevíme. Co se týče programu pod Ligou otevřených mužů, ten je kontinuálně naplněn. Možná sezonní výkyvy jsou, předpokládáme menší zájem přes letní měsíce, ale programy máme pořád plné. Není to tak, že bychom před koronakrizí neměli lidi do skupiny, plno máme pořád. U nás máme jedinou podmínku, muži musí přijmout zodpovědnost za to, jak se chovají.

Psycholog a vysokoškolský pedagog. Přednáší na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Věnuje se psychoterapii a v Lize otevřených mužů vede programy zvládání vzteku. Více na www.zvladanivzteku.cz

PhDr. David Čáp, Ph.D. (*1980)

Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší online trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

Moje psychologie 08/2021
Moje psychologie 08/2021 | Zdroj: Archiv Mojí psychologie