Sendvičová generace. Tento termín se v poslední době začal používat pro generaci těch, kteří se starají jak o své nesamostatné děti, tak o své stárnoucí rodiče. Mají tuto péči stále na starosti hlavně ženy? Jaké mají možnosti ve chvíli, kdy si chtějí nechat odborně pomoci? Na téma péče o stárnoucí rodiče jsme mluvili s ředitelem SeniorCentra Slivenec Lukášem Stárkem.
Péče o děti i stárnoucí rodiče je určitě vyčerpávající. Jaké další problémy to těmto lidem přináší?
Tito lidé se snaží rozdělit svůj čas a energii mezi ratolesti a stárnoucí rodiče a zároveň s tím skloubit i svou práci. Ochota zaměstnavatelů poskytovat zkrácené pracovní úvazky se sice zvyšuje, otázkou ale je, zda je pak takový příjem dostatečný pro rodinný rozpočet. Často ale lidé, kteří pečují o druhé, zapomínají myslet na sebe. V tu chvíli je důležité, aby jim jejich blízké okolí poskytlo pomoc nebo oporu. Rád bych ale zde však zmínil i pozitivní dopad, který tento jev přináší, a sice, že ukazuje důležitost rodinných vztahů napříč zúčastněnými generacemi.
Řeší tuto péči stále především ženy?
Naše společnost je tak nastavena a pro další generace to bude dle mého platit stejně. Nevím, možná je to součástí ženské genetické dispozice. Skutečností ale je, že se na péči podílí i muž, který nemusí vykonávat přímou obslužnou péči, ale může zajišťovat technickou pomoc či třeba odvoz k lékaři. I to patří do péče, která se tak stává komplexnější a nestojí jen na jedné osobě. Ale něpříklad v našich SeniorCentrech se ale stále více setkáváme s tím, že péči o seniory řeší vnučky a vnukové. To může být způsobeno i zvyšujícím se věkem, ale též užší vazbou mezi generacemi.
Mnozí z nich nechtějí pomoc od žádné instituce, protože to jejich okolí vnímá jako selhání. Mění se nějak tyto postoje ve společnosti?
Společnost se stále vyvíjí. Pomoc od instituce už se nebere jako selhání. Je ale potřeba stále dělat osvětu, a to jak u seniorů, tak u pečujících osob. Většina z těch, kteří pečují o svého blízkého, neumí určit hranice, za kterými si mohou ublížit oni sami. Proto je potřebné, aby sociální poradenství umělo citlivě nasměrovat seniora i pečujícího tak, aby oba byli spokojeni.
Znám praktickou lékařku, která je erudovaná, znalá péče o seniory a ta nebyla schopna, ani za pomoci rodiny, určit okamžik, kdy domácí péče o její rodiče byla nad její síly, a ubližovala tak sama sobě. Z toho je patrné, že nezáleží na pohlaví, vzdělání. Setkávám se však i s praxí, že aktivní senior si sám hledá péči a navštěvuje např. domovy pro seniory, tak aby následně rodině ulehčil s možnou následnou péčí při zhoršení stavu.
Jak byl měl člověk postupovat při výběru domova pro seniory pro svého blízkého?
Pro nás, poskytovatele sociálních služeb, je nejlepší reklamou spokojený klient a jeho rodina. Při výběru domova bych tedy doporučil vycházet z informací, zda je v mém okolí někdo, kdo má blízkého v domově pro seniory a je zde spokojen. Dalším krokem je prvotní schůzka a zjištění základních informací – lokalita, prostředí, dostupnost péče, spolupráce se specialisty, cena, vlídnost personálu, ochota atd. Často se to děje tak, že nejdříve přijde do domova pouze rodina a až následně se domluví druhá schůzka, na které je již přítomen samotný klient. Někdy se setkávám s tím, že se rodiny ani moc neptají a spíše vnímají prostředí, koloběh domova a jeho energii. Někdo se zase ptá na všechny možné detaily. Ať už člověk patří do první nebo druhé skupiny, rozhodnutí by mělo být vždy na samotné osobě, která v domově bude žít.
