Video placeholde

O čem se mlčí: Jako dceři uprchlíků mi stále bylo dáváno najevo, že sem nepatřím

Když bylo Sagar Rakin 10 let, přišla se svými rodiči do České republiky. Z rodného Afghánistánu utekli před válkou i perzekucí. V novém dílu pořadu O čem se mlčí se tato mladá žena rozpovídala o tom, jakým procesem začlenění si musí lidé prchající ze své domoviny projít, s jakými předsudky se setkávají nejen během dětství, ale také v dospělosti, i o tom, zda jsou Češi skutečně vůči uprchlíkům tak nepřátelští, jak se z mnohých diskuzí i názorů za poslední roky může zdát.

Ročně v Česku požádá o azyl zhruba 1200 lidí. Z nich jej nakonec skutečně dostane jen zhruba 110 až 120 jedinců. Jedněmi z nich byla před lety také rodina Sagar Rakin. Rodiče tehdy desetileté dívky již v rodném Afghánistánu nemohli kvůli své práci i postavení dále setrvat, a tak se pro záchranu svých životů vydali do středu Evropy, do České republiky.

„V Afghánistánu již dlouhou dobu probíhá vyhlazování inteligence. Můj otec byl vysokoškolsky vzdělaný a do určité míry také politicky aktivní mladý člověk. Maminka v té době byla fotožurnalistka,“ vysvětluje Sagar důvody odchodu. „Sama jsem se narodila do války, tudíž i do neustálého pocitu nebezpečí, že se nedožijeme druhého dne.“

Karanténa i oddělené výslechy

Jako jedna z prvních vzpomínek na Česko se Sagar vybaví pobyt v uprchlickém táboře. Právě zde většinou začíná prvotní proces pro lepší integraci migrantů. „První fáze po příchodu se nazývá karanténa. V ní probíhají různé oddělené výslechy rodičů i dětí, které se pak mezi sebou porovnávají. Následuje zdravotnická i bezpečnostní prohlídka pro ujištění, že s těmito lidmi nepřichází i nebezpečí. Karanténa se tomu říká proto, že je člověk po dobu jednoho měsíce zde ‚uvězněn‘ a nikam nemůže,“ přibližuje.

Že nejde o zcela příjemnou záležitost zejména pro dítě, dokládá přímo mladá žena jedním z dílčích zážitků. „Při jednom výslechu jsem seděla s rodiči v místnosti připomínající čekárnu. Byla tam tma a zima. A připadala jsem si tam v nebezpečí.“ Po této karanténě se rodina dostala do běžného uprchlického tábora. V něm navštěvovali například i jazykové kurzy či lekce místních reálií.

„Jakoukoliv adaptaci jsem jako malá moc řešila. Šlo nám především o přežití. V táboru jsme nakonec strávili tři roky,“ říká Sagar s tím, že podmínky v takovém místě nejsou vždy zcela důstojné. Průměrně migranti v táborech stráví okolo 12 až 18 měsíců, případ rodiny Sagar se tedy kvůli shodě několika faktorů i zdlouhavému úřednímu vyřizování svou délkou výrazně vymykal.

Usazování se v Česku

„Jelikož jsme do Česka s rodiči přijeli jako děti, byla pro nás adaptace nejspíš jednodušší,“ uvažuje Sagar, která po třech letech v táboře rovnou nastoupila do české školy. „Bylo to takové hození do vody, ve které jsme se museli naučit plavat. Navíc česky.“ Už od prvních chvil si navíc musela zvykat na narážky okolí. „Čím jsem byla starší, tím více jsem se ale hledala. Chtěla jsem se držet svých kořenů, ale nebylo to jednoduché.“

Rodina nějaký čas žila na severu Čech, kde podle slov Sagar často naráželi na přirovnávání k Romům. „Jako děti k dětem se k nám nechovali hezky. Nadávali nám do špín a tak podobně,“ vzpomíná. V dospělosti se poté s různou formou předsudků setkávala například i při jednání na úřadech. „Za těch 23 let jsem si nevzpomněla na jediný rok, kdy by mi jednou nebylo připomenuto, že sem nepatřím.“

Sagar Rakin ale přiznává, že celá situace byla rozhodně složitější více pro její rodiče než pro ni samotnou. „Ve své zemi byli vzdělaní, pracující a dobře zajištění lidé. Pak ale museli opustit veškeré své rodinné i pracovní podhoubí a zázemí, aby nás zachránili. A tak v Česku můj tatínek začal pracovat ve skladu v Kauflandu,“ říká tato mladá žena, která se dnes mimo jiné věnuje různým druhům kurzů, například i třeba vaření.

Uprchlík nerovná se nebezpečí

„Ve spolupráci s neziskovými agenturami se snažím zlepšit povědomí o uprchlících. Mimo vaření jsem například měla i kurz osobního růstu a s jednou organizací jsme navštívili i školu, kde jsme s dětmi mluvili o migrační politice,“ dodává s tím, že hlavním posláním těchto setkání je vždy lidem předat informaci, že uprchlíci nepřináší automaticky nebezpečí.

K postoji české veřejnosti vůči uprchlíkům přidává svůj pohled také Lucie Kellnerová z Konsorcia nevládních organizací pracujících s migranty. „Patnáct let jsem žila v zahraničí a do Česka se vracela přesně v době uprchlické krize, tedy v roce 2015. Tehdy mě strašně šokovalo, co všechno český veřejný prostor unese,“ vybavuje si. „Například když se v hospodě pronesla věta, že se ve Středozemním moři mělo utopit více lidí, a všichni souhlasili. To vyžaduje velkou odvahu říct, že je to strašné.“

Na druhou stranu ale Kellnerová, která mimo jiné ve spolupráci se společností IKEA založila projekt na podporu zaměstnanosti uprchlíků Skills for Employment, přiznává, že ve chvíli, kdy dojde na přímý kontakt či příběh jednotlivce, lidé dokážou změnit a odhodit onu cynickou slupku, která českou společnost často obklopuje.

Co je nejobtížnější na pobytu v uprchlickém táboře? A proč mají lidé z uprchlíků strach? To a mnohem více se dočtete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.

Moje psychologie 07/2021
Moje psychologie 07/2021 | Zdroj: Archiv Mojí psychologie