Nechce vás? Tohle jsou 3 nejčastější chyby, které vás připravují o lásku

28. dubna 2017
  • Nechce vás? Tohle jsou 3 nejčastější chyby, které vás připravují o lásku

    Proč se nám tak často líbí právě ti muži, kteří naše city neopětují? A proč první nadějná schůzka často vyústí v řadu dnů marného zírání na displej telefonu? Často za to může váš vlastní stres. 

    Vzpomínáte si na tu scénu z filmu Deník Bridget Jonesové, ve které si Bridget posílá flirtující e-maily se svým šéfem?

    Zatímco Daniel Cleaver v podání Hugha Granta ji škádlí ohledně příliš krátké sukně, Bridget už v hlavě běží fiktivní záběry z jejich budoucí svatby, na které Daniel zahajuje svůj přípitek slovy: “Začalo to pár e-maily o příliš krátké sukni.” Jenže jejich románek skončí už prvním společným víkendem.

    Ani nevím, kolikrát mě tohle potkalo ve skutečnosti. Než jsem se seznámila se svým mužem, stávalo se mi to znovu a znovu: S někým jsem se seznámila. Líbil se mi. Zdálo se mi, že i já se mu líbím. Vypadalo to, že všechno je na dobré cestě. A pak najednou ne.

    Po jedné nebo dvou podle mě úžasných schůzkách dotyčný chlapík najednou začal mít strašně moc práce, což mu zabraňovalo se se mnou vidět, anebo spoustu spletitých osobních problémů, které způsobovaly, že “nebyl připravený” se mnou chodit, anebo si se mnou “nechtěl zkazit přátelství”.

    Protože to bylo v době před nástupem sociálních sítí, končilo to obvykle tím, že jsem obcházela kolem domu, kde bydlel, nebo jsem se ochomýtala okolo učebny, kde měl zrovna hodinu, nebo jsem chodila na koncerty jeho kapely, doufala jsem, že ho jakože náhodou potkám, zoufale jsem hloubala nad tím, co jsem proboha udělala špatně, a říkala jsem si, že třeba dostanu šanci to napravit. Což se ovšem nikdy nestalo.

     A pak tady byli jiní kluci. Ti, kteří naopak chtěli mě. Nebyly jich žádné zástupy, samozřejmě. Ale dva nebo tři byli docela vytrvalí. A já jsem je stejně vytrvale odmítala. Nebyli o nic horší než ti první. Jenom mě z nějakého důvodu nepřitahovali.

    Došlo to tak daleko, že jsem si začala myslet, že nic takového jako oboustranná přitažlivost prostě neexistuje. Buď někoho chcete, anebo on chce vás, ale tyhle dvě veličiny se prostě navzájem nepotkávají. Až po mnoha letech mi začalo docházet, v čem jsem vlastně tehdy dělala chybu.

  • 1. Když někoho moc chcete

    První problém byl v samotném chtění. Když se rozhodnete, že někoho chcete, najednou už nemáte před očima daného člověka, ale cíl. Nevidíte váš vztah takový, jaký je, ale jaký by podle vás měl být. Když jste s ním, jste jako tajná agentka na misi: jak to zařídit, aby ke mně cítil to, co by podle mě cítit měl?

    Pro mě to vždycky znamenalo, že jsem pořád byla o krok napřed: ve středu jsem například seděla s Honzou u čaje v kavárně Městské knihovny, ale ve své hlavě jsem už byla o několik dnů dál.

    Co bude dělat o víkendu? Bude chtít se mnou něco podniknout? A co o jarních prázdninách? Ještě se nezmínil, jaké má vlastně plány. A v létě? Pojedeme spolu někam?

    Zkrátka, nebyla jsem nikdy teď a tady, v přítomném okamžiku. Žila jsem ve své fiktivní budoucnosti stejně jako Bridget, když si představovala svou budoucí svatbu. Místo, abych si povídala s tím, kdo právě v tu chvíli seděl proti mně, komunikovala jsem se svými stále víc vystresovanými myšlenkami.

    A přitom jedině “teď a tady” je ten okamžik, kdy se může rodit vzájemná přitažlivost nebo dokonce láska.

    “V okamžiku, kdy se rozhodnete, že někoho chcete získat, začnete poměřovat své jednání podle toho, jestli vás to k němu přiblíží, nebo od něj vzdálí. Takže už nemůžete navázat skutečné spojení,” vysvětluje vztahová terapeutka Susan Withbourne.

  • 2. Když předstíráte nezájem

    Když někoho chcete a nejste si jistá, jestli je to vzájemné, nemůžete si pomoct a začnete být ve stresu z toho, co on zrovna cítí. Místo abych poslouchala, co mi říká, začala jsem takzvaně luštit signály. Najednou každé sebekratší setkání bylo jako šifrovaná zpráva, jejíž skrytý význam jsem se snažila odhalit.

    Co znamenal ten dlouhý pohled do dálky? A ta odmlka na konci věty? Co znamená, když říká, že dneska špatně spal? Znamená to, že myslel na mě? Anebo na někoho jiného? Zkrátka, místo abych dávala pozor na to, co se skutečně děje, začala jsem si hrát na emocionálního detektiva.

    A tahle posedlost, jakkoli jsem si myslela, že ji nedávám najevo, je vidět. Dá se vycítit.

    “Většina rad týkajících se seznamování se soustřeďuje na to, jak se ke svému protějšku máte chovat. Ve skutečnosti zas tak moc nezáleží na tom, jak se chováte. Důležité je, co přitom cítíte, jaké záměry se za vaším chováním skrývají. Ty totiž, ať chcete nebo nechcete, pronikají na povrch,” vysvětluje Susan Withbourne.

     “Když se chováte určitým způsobem, abyste ho přiměla, aby k vám něco začal cítit, intuitivně to vycítí a pozná, že nejste úplně upřímná. A začne se držet zpátky.”

    Jde totiž o to, že ve chvíli, kdy se snažíte někoho zmanipulovat, už nejste sama sebou. Neříkáte to, co si doopravdy myslíte, říkáte něco, co si myslíte, že vás posune o krok dál.

    Proto také nemůže fungovat strategické předstírání nezájmu. Jestliže děláte, že o někoho zas tak moc nestojíte, ale přitom řadu hodin denně visíte očima na displeji svého telefonu, jestli se vám neozve, prostě se to nějak pozná.

  • 3. Když nejste sama sebou

    “Žádný člověk na světě si nechce připadat jen jako objekt, který splňuje něčí požadavky. Chce, aby se vám líbil kvůli tomu, jaký je, abyste navázali skutečné spojení,” říká Susan Withbourne.

     Když o někoho začnete cíleně usilovat, už to najednou není živý člověk se svými zájmy, tužbami, názory a potřebami. Je to cíl. Terč, do kterého se snažíte trefit. Mně osobně se to stalo mnohokrát. A jakkoli jsem si myslela, že to na mém jednání nebude poznat, tak bylo. Nějak záhadně to ovlivňovalo to, jak jsem se k dotyčnému chovala a co jsem říkala.

    A často, opravdu hodně často jsem říkala něco jiného, než jsem si skutečně myslela. Věděla jsem například, že dotyčný je fanouškem vážné hudby, a tak jsem si pro jistotu nechávala pro sebe informaci, že Beethovena jsem slyšela naposled na výchovném koncertě na začátku gymplu. Anebo jsem se scházela s milovníkem výletů do přírody, a tak jsem se snažila utajit, že nejradši ze všechno bych trávila čas intelektuálními diskusemi v zakouřených kavárnách.

     To, co jsem jim předkládala, zkrátka nebylo moje skutečné já, protože jsem se bála, že to by se jim nelíbilo, nebylo by dost dobré. Předkládala jsem jim vyretušovanou a tedy ne tak úplně autentickou verzi sebe samé.

    Ale asi největší důvod, proč jsem se tak často trápila kvůli někomu, kdo o mě nestál, byl v tom, že jsem ve vztahu s ním hledala potvrzení, že jsem dost dobrá. Zájem někoho jiného byl pro mě měřítkem mého sebevědomí.

    “Teprve když se mi podaří ho získat, bude jasné, že jsem plnohodnotná lidská bytost hodná lásky.”

    Takhle doslova jsem si to sice nikdy neřekla, ale přesně podle této instrukce jsem žila. Každý další vztah byl pro mě jako test, zkouška, jestli obstojím.

     Nedocházelo mi, že žádný vztah na světě není měřítkem naší hodnoty. Nejste lepší nebo horší v závislosti na tom, jestli s někým chodíte, nebo ne. Vztah není důkaz toho, že jsme to “dokázali” a že patříme do nějakého elitního klubu.

    Je to zážitek, který sdílejí dva lidé. A doopravdy sdílet ho můžeme jen tehdy, když se nesnažíme nic “zařídit”, zmanipulovat, posunout a urychlit, ale bereme ho takový, jaký je.

    Článek připravil časopis Moje psychologie.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy

Horoskopy