Náš kamarád strach

Všude se dočtete návody na to, jak se ho máte zbavit. Ale proč byste to dělali, vždyť je to náš primární instinkt. Místo toho, abyste tuto silnou emoci uklízeli do kouta, ji jednoduše musíte vzít za ruku a vyrazit vstříc slunci.

Malé upozornění na začátek: článek se věnuje strachu u zdravých lidí. V případě, že trpíte jakýmikoli psychickými neduhy, je nutné pracovat se svým strachem s pomocí empatického lékaře. Začnu přiznáním. Bojím se všeho. Je to nejen součástí mé výbavy homo sapiens, ale také kolektivní předávané paměti. Moji předci se naštěstí také báli, a tak utekli před nacistickými vojsky. Ti příbuzní, kteří se nebáli, vyletěli v Osvětimi komínem. Jsem součástí rodinné tradice, kde se musíte bát. Pořád a neustále, žijete nad propastí, kam se zřítíte, a čeká na vás katastrofa. S touhle úzkostí jsem se naučila docela slušně fungovat, jen mi to trvalo osm let docházení na terapii. Během ní jsem se nesčetněkrát snažila poslat svůj strach do háje. Měla jsem pocit, že mi brání být podle mých představ. Uvolněná a odvážná.

MOCNÁ VIZUALIZACE

Před svatbou jsem cítila, že mě paralyzuje obava, že si svůj vysněný den kvůli představám a nárokům příbuzenstva z mé i manželovy strany neužiju. Objednala jsem se proto na sezení ke své koučce Evě Čepičkové, která se mnou udělala zajímavé cvičení. Měla jsem zavřít oči a zhluboka dýchat, poté si představit svůj strach. Vypadal jako malá černá chlupatá kulička, usazená pevně v mé hrudi. Pak jsem měla kuličku oslovit a zeptat se jí, co je jejím dobrým úmyslem. „Ochránit tě,“ znělo v mé hlavě. Tehdy mi došlo, že zbavit se strachu, chtít s ním bojovat nebo ho uklidit do kouta nemá absolutně žádný smysl.

JSEM TU PRO TEBE

Tím momentem jsem zakopala válečnou sekeru se svým strachem. Obrazně jsem ho vzala za ruku a řekla mu: „Tak pojď mi říct, před čím mě to vlastně chceš ochránit.“ V případě mé svatby to bylo před odmítnutím. Nikoli ze strany mého ženicha, jeho city jsem si byla jistá. Ale bylo by pro mě příliš bolestivé vnímat, že událost, do které jsme investovali tolik času, úsilí a financí, způsobuje našim hostům kyselé výrazy na tváři. „Já to odmítnutí ale unesu,“ opáčila jsem svému strachu. Už jsem dospělá, zvládnu to. Začala jsem si denně všímat, kdy se mnou chce strach zase mluvit. Když mi dostatečně rychle neodpoví moje nadřízená, že počítá s mými tématy do dalšího čísla, když moje dcera vyleze moc vysoko na prolézačce na dětském hřišti, když mi nepřijde faktura. Fantazie, které se pak rozjedou v mé hlavě, vždy končí představou, že přijdu o práci, mým dětem se něco stane, opustí mě manžel. „Slyším, co říkáš,“ odpovím svému strachu.

DĚKUJI ZA VŠECHNO

Uvědomuji si, že ke mně přichází ve chvílích, kdy mě chce na něco upozornit. „Pozor, tohle by se ti mohlo nevyplatit,“ říká mi. Kývu pomyslně hlavou. Ano, to je možné a děkuji, že mě upozorňuješ. Přesto jsem to já, kdo tady rozhoduje, a i když jsem tě vyslechla, zařídím se po svém. Taková je teď moje mantra. Přijetí mých pocitů, aniž bych se je snažila ze sebe vymazat nebo se za ně trestat, je zatím nejefektivnější způsob, jak s nimi žít. Stává se, že mě ale strach ovládne a začne mi znovu diktovat. V takových okamžicích se cítím v pasti. Většinou pomáhá odpočinek v podobě hlubokého dýchání, bylinkového čaje a fyzické aktivity. Pak většinou nastoupím opět ke kormidlu já, nikoli moje splašené instinkty.

MÁM PRÁVO SE BÁT

Možná na vás funguje, když ostatní odbydou vaše slova jednoduchým: „Neboj!“ Případně: „Ty zas přeháníš!“ Na mě to má účinek opačný, spíš se utvrdím v tom, že mě okolí vůbec nechápe. Snažím se pak vysvětlit, že na strach mám právo, ostatní přece nemohou vědět, co mě k té emoci přivedlo. Třeba je z jejich pohledu neopodstatněná, ale pouze přijetím, že něco takového prožívám, se můžu posunout někam dál.

CO SI MYSLÍ ODBORNÍK?

„Náš zvyk dělit emoce na dobré a špatné je v lecčems trochu nešťastný. Strach patří mezi pět základních lidských emocí, které najdeme mezi lidmi všech kultur - kromě něj je to ještě třeba hněv, smutek a znechucení. Každá z nich má ve své původní podobě svou důležitou signální funkci a informuje o našich potřebách. Pokud horolezec nebo chirurg třeba nemá strach, není to dobře, protože pak si nedává pozor. I oběti trestných činů mnohdy říkají: „On mi ten člověk byl něčím podezřelý, ale pak jsem si řekl: Co blbneš, neplaš.“ Přitom to byla správná intuice, kterou by bývalo dobré poslechnout. Současně ale platí, že nás strach v mnohých situacích brzdí, abychom si zkusili něco nového. Udělat změny, které by nám pomohly. V emocích a v otázkách psychiky není nic černobílé, proto je nejdůležitější své emoce vnímat, vědět o nich a pak se svobodně rozhodnout,“ říká psychoterapeutka Nela Wurmová.

JSEM, JAKÁ JSEM

Možná se bojím o něco víc, než je běžné. Třeba nikdy nebudu ta uvolněná cool pohodářka. Ale také mě můj strach činí jedinečnou a je druhou stranou mince vlastnosti, která mi umožnila dělat vysněnou práci - mé kreativity. Strachem prý totiž víc oplývají ti, kteří mají bohatou fantazii.

STRACH MŮŽE BÝT HNACÍM MOTOREM Tuto silnou emoci, která vás třeba brzdí, můžete přetavit do hybné síly, co vás donutí učinit důležité změny v životě. Nejdřív si ale musíte přiznat, že strach vůbec máte, že vás oslabuje, že nejste tak odvážní, jak byste si přáli být. Pouze z této výchozí pozice se dá situace nějak měnit.

JAK PŘIJMOUT SVŮJ STRACH

Není to jednoduchý krok a někdy vyžaduje systematickou práci s psychoterapeutem, začít už ale můžete vy sami. 1. Přiznejte si, že se vůbec bojíte. I kdyby se mělo z vašeho pohledu jednat o naprosté banality. 2. Analyzujte, kdy vám strach bránil vykonat něco, co jste měli v plánu. Například jít na večírek, kde jste znali jen hostitele. 3. Zkuste trik bosenského chirurga Edo Jaganjace, autora knihy Sarajevská princezna. Ten během války v bývalé Jugoslávii potřeboval zůstat na operačním sále ledově klidný. K tomu mu dopomohla metoda, kterou pro sebe nazval: Co nejhoršího se mi může stát. „Byl jsem jednoduše přesvědčený, že válku nemohu přežít. Tak jsem si pro sebe řekl: Jsem mrtvý, a co dál? Nějak mě uklidnilo, že všechny katastrofické scénáře se už vlastně vyplnily a já se tak mohu v klidu věnovat práci,“ říká se smíchem. Samozřejmě, situace MUDr. Jaganjace je v něčem extrémní, ale tato technika by vás mohla připravit na možné složité scénáře - třeba když si představíte, co byste dělali v případě, že byste přišli o místo. Většina našich strachů má totiž tu příjemnou vlastnost, že se pravěpodobně nevyplní.