Letmý pohled, pak druhý, úsměv, hravá slovní výměna… Flirtování není totéž, co svádění. Je to nevinný a zároveň nesmírně kreativní způsob, jak zkrášlit svůj každodenní život. Je to životabudič. Umíte ho používat?
Přítel a já jsme seděli v nejdražší pražské restauraci, když jsem začala z nenadání nepokrytě flirtovat s číšníkem. Čekala jsem, že nálada mého spolustolovníka půjde k ledu, ale on se jen bavil tím, jak se mladý vrchní může najednou přetrhnout. A pak tím, jak byl chlapec zmatený, když jsem flirtování uťala a začala se věnovat svému protějšku. Tehdy mě poprvé vážně zaujal. Líbilo se mi být s někým, kdo flirtování vidí stejně jako já: jako něco neškodného, co oživí atmosféru i proudění krve, aniž by se člověk fatálně zaplétal.
Svádění je manipulace, flirtování je čistě platonická situace, ve které se nesnažíte o horizontální vyústění. Flirtování není hra, kterou člověk musí zvládnout; jednoduše vás někdo sympatický vyprovokuje k úsměvu, probudí vaše hravé já. Neodoláte, najednou se musíte usmát. Podíváte se mu na pusu, stočíte pohled jinam, ale nedá vám to, vrátíte se očima a zopakujete úsměv. Můžete ho chytit za paži, ale jak pohledy, tak doteky jsou dětsky nezávazné. Každý ze zúčastněných má v jakémkoli okamžiku svobodu odpojit se a odejít. Kdo vědomě flirtuje, ten se cítí osvěžený; ten, s kým flirtuje, se cítí polichocený.
Pokračování 2 / 4
Jak si to užít
Loni jsem přijala pozvání na merendu primátora města Varšavy (nechcete slyšet proč, cosi nudného, spojeného s konferencí NATO). Byla jsem v Polsku sama, a když jsem vešla do megalomansky nekonečných prostor, které rozbombardované Varšavě daroval Stalin, chtěla jsem hned zase vycouvat. Ne kvůli architektuře, ale kvůli společnosti jsem měla pocit, že jsem se ocitla o čtyřicet let zpátky. Dala jsem si záležet na tom, jak vypadám, šla jsem na párty, ale tady pro mě nebylo místo. Přítomné ženy byly hodně pod třicet, měly míry modelek z katalogu na spodní prádlo a spoustu make-upu. Kolem krásek na dvanácticentimetrových podpatcích bzučely roje chlapíků nejméně tří různých generací.
Chopila jsem se nabídnutého šampaňského a zašila se na pohovku; několik dam mého (pokročilého) věku se křečovitě drželo svého doprovodu, na obličeji místo úsměvu křečovitý škleb. Nejdřív jsem chtěla utéct hned, ale pak mě napadlo, že se aspoň najím. Jak jsem koštovala z velkolepě prostřených stolů, pozorovala jsem kolemstojící, jako bych si zapnula televizní seriál. Nálada se mi zvedla a najednou mě oslovil mladý šéfkuchař – jestli bych mu nemohla asistovat při přípravě tradiční letní polské polévky. Měl neodolatelný úsměv, a než jsem stačila něco vykoktat, vyzbrojil mě apartní zástěrkou a už jsme spolu krájeli a míchali lahodnou zeleninu a smetanu ve stříbrných kotlících. Ostatní hosté nás se zájmem obklopili a já, přestože jsem se před chvílí cítila jako nechtěná teta z Moravy, jsem najednou vesele flirtovala s nejhezčím přítomným Polákem. Později jsem se nechala s několika dalšími hosty vyvézt do nejvyššího patra s nezapomenutelným výhledem na půlnoční Varšavu. U dveří mě zadržel onen šéfkuchař, Mariusz. Na lístku, který mi s dvornou poklonou podstrčil, nebylo telefonní číslo, ale něco lepšího: jeho recept na lahodnou polévku…
Když jsem pak viděla svoji fotku z této akce, nepoznala jsem se: žádná dýchavičná paninka, ale veselá holka! Na konferenci NATO jsem jela kvůli bezpečnostní politice Evropy, ale hlavně jsem si tam potvrdila, že uniforma je jedním z nejlepších spouštěčů flirtu. (Pokud tedy německému generálovi neřeknete, že by Němci měli přispívat do společné pokladny na zbrojení víc než dvěma procenty HDP.) Jakmile máte před sebou uniformovaného člověka, mnohem méně záleží na tom, jak vypadá nebo jak působí. Když je člověk v civilu, musí sám něčím zaujmout, ale uniforma to udělá za něj. Nemusíte se vyznat v prýmcích a výložkách, ta století bázně, respektu a obdivu se nějak smísila a vy máte pocit (bez toho, že by vám to někdo říkal), že ho musíte ocenit. Stalo se vám snad někdy, že vám policista chtěl uložit pokutu a vy jste nezačala instinktivně flirtovat? Pokud ano, je to víc donebevolající než to překročení rychlosti.
Jedinou výjimkou jsou pohraniční a celní složky a američtí policajti. Věřte mi, vyzkoušela jsem to za vás a nejde to. Vy si proto velké nepříjemnosti můžete ušetřit tím, že budete stejně odtažitá a rezervovaná jako oni.
Pokračování 3 / 4
Špatně pochopený flirt
Často za to může alkohol, často nesourodá očekávání – někdy se prostě stane, že flirt byl pochopen nikoli jako flirt, ale jako výzva k něčemu dalšímu. „Já vím, že jsi dostala můj e-mail, a úplně chápu, proč neodpovídáš…“ řekl mi jednou uraženě kamarád, se kterým jsem si – jak jsem si myslela – jenom nevinně zaflirtovala. Hloupě jsem se vykrucovala, ale oba jsme věděli, že má pravdu.
Moje známá, když takhle přestřelila při koketování s kolegou na podnikovém večírku, byla daleko originálnější. Když našla ráno v práci obrovský pugét růží, nejdřív v ní hrklo. Ale když se dotyčný objevil osobně, skočila mu do náruče: „Takhle jsem si to vždycky představovala! Taky tě miluju! Naše děti se budou jmenovat Vendelín a Liběna, pokud tedy chceš jenom dvě… Už jsem volala mámě, zítra tě představím! Mohli bychom ze začátku bydlet u ní v obýváku, rychleji tak ušetříme na první splátku hypotéky. Jsi taky tak strašně šťastný?!“ Kolega se ještě téhož dne nechal přeložit k firmě v Německu.
Univerzita v Norsku přišla s výzkumem vysvětlujícím, proč jsou to častěji muži, kdo si špatně vysvětlí flirtování. Profesoři nezklamali: zase za to může člověk jeskynní. Muž měl tendenci si vstřícnost ženy vysvětlovat jako signál k reprodukci, nechtěl vynechat žádnou příležitost. Pro ženu každý úsměv mohl znamenat další těhotenství, byla tedy výrazně zdrženlivější…
Pokračování 4 / 4
Flirt ve třech
Na vychytanou techniku flirtování mě přivedli Egypťané v Káhiře. Dvořili se vehementně mé osmdesátileté mamá, ale přitom mnohoznačné úsměvy a šibalské pohledy jsem mohla sbírat já. Když jeden nemůže (nebo si netroufá) flirtovat s osobou, která ho uchvátila, chytrým fíglem může být místo toho flirtovat s tím, na koho si troufáme. Výsledkem je veselý zmatek, který příjemně násobí elektrické napětí: chvíli trvá, než si dotyčný uvědomí, co se děje, a všichni se pak baví rozplétáním komplimentů a lovem mnohoznačných pohledů a gest…
Jeden velmi inteligentní, ale taky velmi plachý kluk mě úplně rozložil. Seděli jsme v restauraci, pochutnávali si na steaku, který pečlivě vybral. Ani Holan by nevybásnil velkolepější sonátu o tom, jak se ten nemravně lahodný kus masa dostal na talíř. Večer plynul velmi příjemně do chvíle, než mi řekl, že nikdy neviděl víc sexy lokty, než jsou ty moje. „Lokty?! Moje lokty?!“ úpěla jsem v duchu. Hned viděl, že je zle. Nechápavě se omlouval, pak něco koktal o jejich neuvěřitelné erotické křivce. Málem jsem se soustem vysokojakostního hovězího udávila. NIKDO na světě nemá zdegenerovanější, odpornější lokty než já. Než je ale zmínil, úplně jsem zapomněla, že vůbec existují. Od doby puberty jsem je zkrátka úplně vytěsnila. Nevím, co to do něj vjelo, proč ho napadlo zaostřit zrovna na moje nešťastné lokty. Ale od té doby si dávám pozor, abych nikomu nechválila žádnou příliš „originální“ část jeho těla; a to ani v případě, kdy je zjevné, že člověka činí zajímavějším.
My lidé jsme divní; flirtování je jenom malý krok, je to vzrušující tápání v mlze neznáma – a takovým by mělo zůstat: nic příliš intimního, nic příliš riskantního. Jinak se slastná mlha rozplyne v ostrou realitu – a v ní obnažení cizinci zůstanou jeden druhému nepříjemně cizí.
