...

... Zdroj: Archív Ivety Duškové

Iveta Dušková: Někdy se od sebe partneři musí vzdálit, aby našli sami sebe

Herečka, scenáristka a režisérka Iveta Dušková stojí od roku 2014 v čele pražského Divadla Kampa, ve kterém hraje i celá její rodina. „Vycházíme spolu dobře, protože nám všem jde o stejnou věc, o dobré divadlo,“ říká Iveta. Jak se z herečky stane ředitelka, jak se s ženy závislé na manželovi stane spokojená a vyrovnaná bytost a proč má ráda své šedé vlasy?

Jako jedna z mála českých žen si nebarvíte vlasy a přiznáváte své šediny. Jak jste na to přišla?

Byla to asi souhra okolností. Na jednu stranu jsem byla opravdu trochu líná se pořád dobarvovat, ale hlavně mi přišlo nepřirozený lít na sebe každý měsíc tolik chemie. A taky mě trochu popostrčil Pavel Nový, který mi ty šediny chválil a hecoval mě, ať si je nechám. No a tak jsem to zkusila a nelituju.

Jaké byly reakce vašeho okolí?

Nejvíc proti tomu doteď protestuje moje maminka. Možná jí šedivá dcera více připomíná její stáří, těžko říct. Někteří mi říkají, že mám štěstí, že ty moje šediny vypadají dobře, že jim by to určitě neslušelo. Je to možné a já vůbec nejsem žádná propagátorka toho, že by to měl udělat každý. Prostě jen cítím, že v těch šedinách jsem to skutečně já. A že je mi v nich či s nimi dobře.

...
... | Zdroj: Foto Pavel Ovsík

Co byste chtěla, aby se vybavilo lidem, když se řekne Divadlo Kampa?

Kdysi jsem ve své diplomové práci napsala, že bych si přála, aby diváci, když půjdou z mého představení, měli touhu se obejmout. Tak to bylo před čtyřiceti lety. A já si myslím, že takové divadlo na Kampě děláme. Laskavé, srdečné, opravdové, s lehkostí a humorem. A při tom témata, která si vybíráme, nejsou plytká, povrchní. Myslím, že už samy názvy napovídají, ať je to Anna Karenina, Edith Piaf, Budu všude kolem tebe, že zachycují náročné životní situace. A při tom jsou ztvárněny s lehkostí, humorem a hlavně nadějí.

Hrajeme o lidech, o tom, co cítí, po čem touží, co je trápí. A kdybych to měla popsat opravdu jednoduše, tak bych si přála, aby diváci při vyslovení jména Divadlo Kampa cítili radost a touhu vrátit se. Aby jim naše divadlo připomínalo domov, něco, co je jim nesmírně blízké a kam se rádi vracejí.

Některé hry i sama dramatizujete a pak režírujete. Podle čeho si je vybíráte?

To je různé. Někdy mě zaujme téma a je třeba blízké tomu, co zrovna řeším, jindy příběh či některá z postav a já mám chuť to prozkoumat. V Anně Karenině to byly vztahy, v Edith Piaf jak je to možné, že člověk s tak obrovským talentem má v sobě takovou míru sebedestrukce. Ve chvíli, kdy si uvědomím, co je spouštěčem a motorem hry, tak už se jen tomuto řádu podřídím a on mě vede. Někdy mám pocit, že to nepíše hlava, ale tělo. Je to taková zvláštní vlna, na kterou když se napojím, tak cítím snadnost a lehkost, jako by cosi psalo za mě. Mám ten pocit moc ráda.

Vlastní hry jste začala psát tak trochu z nutnosti. Z nutnosti jste se stala i ředitelkou divadla?

Asi ano, občas jsem sama sebou překvapena, do čeho se pouštím a co pak stvořím.

A na tuhle roli jste si už zvykla?

To nevím. Ona to není role, spíše nějaký můj způsob sebeoceňování. Podléhám pochybnostem. Navíc občas jednám ukvapeně, chaoticky. Pomáhají mi lidé, kteří v sobě mají klid a hlava se jim tak snadno nezavaří. A ty vedle sebe mám, ať už jsou to moji blízcí v rodině či přátelé. Ale přesto všechno, co jsem teď řekla o sobě negativního, vím, že v sobě mám sílu a rozhodnost jednat a jít za svou vizí.

Musela jste se to učit?

Spíš to v sobě objevit. Určitě to ve mně bylo, ale vzhledem k době, ve které jsem byla vychována, jsem více tíhla k poslušnosti a smířlivosti.

V jednom rozhovoru jste přiznala, že výchova byla i jedním z důvodů, kvůli které jste byla dlouho závislá na svém partnerovi.

Je to možné, ale není dobré se na to donekonečna vymlouvat. Je pravda, že můj muž (herec Jaroslav Dušek - pozn. red) je velmi silná, dominantní a nezávislá osobnost. Můj tchán vždycky říkal, že co Jarda chtěl, to dostal. Já byla vychovávána spíš opačně, ke smířlivosti, abych vyhověla. Takže jsme se občas v našich potřebách míjeli a leckdy si nerozuměli. Jako bychom každý mluvil jinou řečí. Já hrála roli hodné holky, která se snaží vyhovět a je překvapena, že její snaha není náležitě oceněna. A on nezávislého muže, který se přece žádnou péčí nenechá spoutat či vydírat. A teprve ve chvíli, kdy jsem sama začala víc tvořit a víc si uvědomovat svou hodnotu, která není na nikom závislá, ani na mém muži, tak jsem mu paradoxně i víc porozuměla. To byla první fáze, která ale znamenala i určité oddálení.

...
... | Zdroj: Archív Ivety Duškové

To ale asi mohlo znamenat i konec vztahu

Ano, opravdu jsem v té době riskovala, že zůstanu sama. Byla to bolestivá cesta, samozřejmě jsem se bála toho, co přijde. Ale musela jsem poznat, kdo vlastně jsem a co chci. Že tu vždycky budu za sebe. Že to, jestli jsem šťastná, ovlivním jen já sama a ne lidé okolo mě a je to jenom moje odpovědnost i zásluha.

Říká se, že v partnerství se prochází různými obdobími. Někdy se prostě potřebujete od partnera vzdálit, abyste našli sami sebe. Uvědomit si, že je to přirozený jev, jako je nádech a výdech, když se chci k někomu přiblížit, tak je nutné se nejprve vzdálit.

Tehdy to pro vás pro oba ale muselo být těžké…

Bylo to těžké. Naštěstí jsme hned nespálili mosty a nakonec pochopili, že chceme být spolu. Když ve vztahu nezůstane zášť, truc nebo nějaké ublížení a zůstane tam respekt a hlavně láska, tak se můžete zase k sobě přiblížit. A váš vztah je pak jiný, vyzrálejší. A navíc kdybych si to neodžila v tomto vztahu a šla rychle do jiného, mohlo by se stát, že to samé bych po čase prožívala znovu. Jsem ráda, že jsme to zvládli a že jsme spolu zůstali.

Takže teď jste na té správné životní vlně?

Je mi dobře. Přestože někdy nestíhám nebo v noci nespím a přemýšlím, zda nějaké mé rozhodnutí bylo správné nebo jestli tohle zvládnu a tamto nepokazím, tak tam hluboko uvnitř cítím klid a spokojenost. Občas pochybuju o svých činech či rozhodnutích, ale už ne o své podstatě a to je úlevné jak pro mě, tak hlavně pro mé okolí.

Věnujete se i kraniosakrální terapii. Jak jste k tomu došla?

Tato léčebná metoda mě zachránila před operací a já se rozhodla ji prozkoumat. Takže jsem absolvovala roční seminář u Radka Neškrabala a teď dávám ošetření mým přátelům či členům rodiny. Je to metoda, která mě baví svou neinvazivností a je založena na schopnosti naslouchat, nezasahovat, nesnažit se, jen vnímat tělo, které si samo hledá tu správnou cestu, a tu pak jen zlehka podpořit. A vlastně nejvíc pomáhá mě, protože mě učí sebekázni, pozornosti a také pokoře k lidskému tělu, k druhému a k životu vůbec.