Co chceme od mužů? Co jsou to „zbytkoví chlapi“? Proč se muži cítí „pod tlakem“ a co to znamená, když říkají, že jsme „kamarádi“? O tom všem si povídaly dvě blogerky, píšící o randění a o vztazích: Ema Krásová a Eva Benett.
Jak vaše psaní o vztazích začalo?
Ema: Nejdřív jsem si začala psát pro sebe, měla jsem to jako terapii. Byla jsem polámaná z předchozího vztahu a psaní pro mě byl způsob, jak to ventilovat.
Skutečně jsi, tak jako ve tvé knížce, chodila každý týden na rande s někým jiným?
Ema: Ano, ale v kuse jsem to vydržela jen tři měsíce. Pak jsem si musela dát pauzu. (směje se)
A jak jsi začala ty, Evo?
Eva: Já jsem nezačala psát o vztazích, ale o všem, co mě v životě potkávalo. Začalo to tím, že jsem jela sama na dovolenou a popisovala jsem, co se tam dělo.
Má i pro tebe psaní terapeutický rozměr?
Eva: Určitě. Je to podobné, jako se někomu vypovídat. Ema: To jo, člověk to vypráví nejdřív sobě, potom kamarádům, pak internetu… Eva: A navíc na to čím dál tím víc začali reagovat lidi. Ta zpětná vazba je pro mě hodně důležitá. Pro čtenáře bylo zajímavé zjistit, že v tom nejsou sami, že i někdo jiný prožívá podobné věci. A pro mě také. To sdílení je oboustranné. Nejpodnětnější komentáře mi chodí do soukromých zpráv. Ema: Mně zase chodí e-maily. Lidi mi píšou, že je to baví, třeba že se nad mými příspěvky smáli do tří do rána. Měla jsem jenom jednu negativní reakci -jeden pán mi napsal, že to není reálné, aby někdo mohl něco takového zažívat, ať tím přestanu čtenáře krmit…
A je to reálné?
Ema: Je to upravená realita. Vždycky to dotáhnu, aby to bylo vtipnější, aby to mělo vývoj. Ale často to ani není potřeba. Eva: Je to úplně reálné. Nikdy si nevymýšlím ty věty, které mi chlapi řekli. Jen je to kolorované mnou, mými barvami.
Máte nějakou autocenzuru? Přece jen, vaše psaní jistě sledují i vaši rodiče, kolegové…
Ema: Teď už ne. Ze začátku jsem byla hodně opatrná, ale postupně jsem od toho upustila. Při sestavování knihy už definitivně. Musela jsem úplně zapomenout na to, že si to přečte někdo z mojí rodiny. A teď to čte i moje devadesátiletá babička a líbí se jí to. Eva: Té reakce se často obáváme víc, než je nutné. Nikdy jsem se s žádnou vyloženě negativní reakcí nesetkala. Rodiče o blogu zpočátku nevěděli, protože nejsou na Facebooku. Kolegové v práci se to dozvěděli až teď, po pěti letech, když vyšla moje kniha. Takže autocenzuru taky nemám. Jen nechci nikomu ublížit, nikoho ztrapnit… I když s těmi muži někdy zažívám věci, které trochu trapné jsou.
A co na to říkají?
Ema: Já jsem jim to ze začátku dávala číst. S prvními třemi jsem se potkala a dala jsem jim přečíst finální text s otázkou, jestli jim to neubližuje. Hned ten první mi řekl: „To je přece tvoje věc, ne?“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že to moje věc opravdu je. Můj úhel pohledu. Časem jsem se myslím naučila najít tu hranici, abych nikoho neponičila. Ale kluky na blogu pozná jenom moje nejlepší kamarádka. Eva: Žádný muž mi nikdy neřekl: „O mně nepiš.“ Oni jsou většinou tak ješitní, že je to potěší, když o nich píšu. Ostatně, ty negativní věci většinou popisuju až poté, co to skončí. A předtím píšu spíš o takových roztomilých drobnostech, které mě sice rozčilují, ale působí vtipně. A ti muži většinou mají podobný smysl pro humor jako já, takže reakce je dobrá.
Ale muži, se kterými se seznamujete nyní, vědí už předem, že o nich budete psát, ne? Ovlivňuje to nějak vaše vztahy?
Eva: Já jsem se vlastně za tu dobu s nikým úplně novým neseznámila. Byli to lidi z mého okruhu známých. Jinak já vždycky říkám, že nejjednodušší je chovat se tak, aby se člověk nemusel bát, co o něm kdo napíše. Ema: Ovlivňuje. Poslední tři vztahy jsem navázala v době, kdy jsem už psala o randění. Ten první mě vysloveně chtěl otestovat, jaké to je, jít na rande s holkou, co píše o randění, protože jsem evidentně profesionálka. (směje se) Pak jsme spolu zůstali půl roku. Můj další přítel byl nejdřív nervózní, ale když zjistil, že jsem schopná monogamního vztahu, tak se uklidnil. A můj současný přítel to taky věděl od začátku a je s tím smířený, hodně mě podporuje. Eva: Já bych byla asi nejradši, aby o tom ten dotyčný nevěděl, abych se mohla úplně svobodně vyjadřovat. Na potkání o blogu nikomu nevykládám. Ema: A nestává se ti, že se do tebe někdo skrz tvůj blog zamiluje? Eva: Nějaká pozvání na rande přes blog proběhla, ale já je neakceptuju. Nejsem na muže na svém blogu úplně hodná. Nezdá se mi bezpečné scházet se s muži, kteří mě znají přes blog. Ema: Já jsem se setkala s tím, že mi chtěli dokázat, že jsou lepší než ti ostatní. Chtěli zvednout mužům reputaci. Bylo to ale složité - přicházeli na setkání s představou, kterou si o mně utvořili z blogu. Byli už předem zakoukaní do toho obrázku, který si o mně udělali, a nesnažili se poznat mě.
Změnil se za tu dobu způsob, jak si vybíráte partnery?
Eva: Dřív jsem si muže vybírala jinak než teď. Ve dvaceti mi stačilo, že se mi líbil, byl mi sympatický a měli jsme stejný druh humoru. Ema: Teď už ti to nestačí? Eva: Ne, to nestačí. Člověk už přemýšlí nad tím výběrem jinak. A tím je to ještě komplikovanější, protože se jen tak s někým nezapleteš. Opravdu tě obdivuju, že jsi byla schopná chodit na rande každý týden… Ema: Jeden týden dokonce každý den. A jednou jsem byla na třech nebo čtyřech rande během jednoho dne. Ale to už je brutální, to už se nestihneš přepnout z jednoho na druhého, jedeš na autopilota… Pak ti splývají mezi sebou a nevíš, který je který. To je jako speed dating. Eva: Taky jsem byla na speed datingu. Ema: Tam už taky u třetího nebo čtvrtého nevíš, který z nich opravoval ty sifony a který leze po střechách. (směje se) Jenom si píšeš na papír barvy jejich triček a jsi z toho zmatená. Eva: Taky jsem měla období, kdy jsem měla pocit, že pro seznamování musím něco udělat. Přihlásila jsem se na seznamku, na Tinder, dokonce na eDarling… Tam jsem potkávala úplně strašné typy chlapů. Já tomu říkám zbytkoví chlapi. Partiový zboží. Stačilo, aby řekl dvě věty, a bylo jasno. Připadalo mi, že jiní chlapi už nejsou, jenom ti zbytkoví. Ema: Já bych raději řekla nekompatibilní. (směje se) Ale ano, taky jsem měla období, kdy jsem si říkala, že pro mě už na světě nikdo není. Eva: A když je ti čtyřicet, máš pocit, že jsi doopravdy zbyla. A že pro tebe jsou tu jenom ti, co taky zbyli. Ema: Ale to můžeš mít i ve třiceti - většina mých kamarádek je vdaných… Eva: Ve třiceti jsem pořád měla pocit, že mám spoustu času.
Existuje v dnešní době pořád ještě takový ten tlak rodičů: Je ti třicet, usaď se, vdej se…?
Ema: Ano. Kdykoli si najdu přítele, první, na co se mě doma ptají, je jeho příjmení. Ale pro mě osobně svatba a manželství nejsou tak podstatné jako vztah samotný… Eva: To souhlasím. Ema: …ale ten tlak na sobě cítím. Eva: Se stoupajícím věkem ten tlak ustává. I když v naší rodině nikdy nebyl příliš silný. Jsme v tomhle směru svobodomyslná rodina. Rodiče vědí, že se tomu nedá poručit násilím, a samozřejmě nechtějí, abych byla s někým jen proto, abych s někým byla.
Evo, tvůj pohled na muže je dost drsný a občas je popisuješ v rámci stereotypů: „Chlapi jsou takoví a takoví.“ Podařilo se ti se naopak nějakého stereotypu zbavit?
Eva: Spíš přibývají! Chlapi zkrátka mají některé společné znaky. Stejně jako ženy. To neznamená, že jsou všichni stejní, ale některé vlastnosti jsou společné. Každý muž je do určité míry ješitný, některý hodně, jiný méně. Fungují přes svoje ego - některý víc, jiný míň. Práci nebo realizaci sebe sama stavějí před partnerství, málokdy je pro ně ženská na prvním místě. Neříkám, že to všechno je nutně špatně… ale já potřebuju vědět, že se na chlapa můžu spolehnout. Že je tady pro mě, když potřebuju. Ema: Já mám pocit, že žiju úplně na jiné planetě! Ano, takovéhle chlapy taky znám, ale většinou mám kolem sebe velmi nestereotypní muže. Partneři, se kterými jsem měla vážné vztahy, byli nesobečtí, ani jeden není ješitný, a vztahu si vážili natolik, že by nad něj svou práci nepovyšovali. Asi se pohybuju v úplně jiném spektru lidí. Eva: Záleží taky, co od toho chlapa chceme. Já to mám třeba jinak než ty. Ema: A co od něj chceš ty?
Eva: Asi by člověk neměl chtít víc, než je schopen dát. Nemůžu chtít dokonalého muže, když sama nejsem dokonalá. Chci, aby mě bral takovou, jaká jsem. Aby mi neříkal, jaká mám být, jak se mám chovat. Když pláču, aby byl schopen to vydržet a zůstat se mnou, než to přejde. Aby mi neradil: „Nebreč, protože to nemá smysl.“ (Jeden muž, se kterým jsem chodila, mi dokonce říkal: „Pláč toleruji pouze v případě úmrtí v rodině.“) Aby mě nesoudil za to, jaká jsem… Ema: Myslím, že to máme dost podobné. Taky chci, aby ten člověk zvládal mou povahu a měl mě rád i přesto, nebo právě proto. Abych se na něj mohla spolehnout. Všichni asi chceme jistotu ve vztahu, aby nás nevychovávali a nepoučovali, nesnažili se nás převychovat. Eva: Převychovat a vlastnit. S tím se docela často setkávám. Jsem poměrně svobodomyslná a potřebuju hodně prostoru sama pro sebe. A paradoxně potkávám chlapy, kteří si mě absolutně nárokují. Žárlí až patologicky. Dostávám přesně to, co nechci. Ema: Já se zase pořád divím, protože se to vždycky nakonec vyvine jinak, než čekám. Ale většinou mě spíš překvapuje, že někdo tak úžasný vůbec existuje. (směje se)
To zní, Emo, hodně optimisticky. Nikdy jsi nebyla zklamaná?
Ema: Mockrát. Hned několikrát jsem se setkala s takovým fenoménem: S někým se pravidelně vídám, trávíme spolu nekonečně času, jíme spolu, spíme spolu. A ten člověk tomu říká, že jsme „kamarádi“. To je takový mor dnešních vztahů, zažívá to spousta mých kamarádek. Eva: Ano, taková divná polovičatost. Já jsem o tom psala jako o „ne-lásce“. Seznámila jsem se s jedním mladším mužem a ten mi řekl: „Moc mě bavíš, strašně mě přitahuješ, rád s tebou trávím čas, ale něco mi tam chybí. Ale hrozně rád bych si tě nechal ve svém životě.“ Ema: Ano, to je přesně tenhle druh výmluv. Eva: A já to nechápu. Nejsem schopná to akceptovat. Ze začátku jsem si myslela, že to zvládnu. Přitahoval mě, líbil se mi, tak jsem si říkala: „Zkusím to a nezamiluju se.“ Ale to se mi nepovedlo. Já jsem se samozřejmě zamilovala a on ne.
Kde se podle vás tenhle trend bere? Je to strach ze závazků? Snaha nechat si otevřené všechny možnosti?
Eva: Nebo strach z povinnosti? Ale myslím, že se to netýká jen mužů. Ema: Ano, znám i holky, které to tak mají. Hledají toho pravého, ale než ho najdou, zůstávají s těmi levými. Eva: Ale když do vztahu nepůjdeš naplno, nezjistíš, jestli ten člověk je „pravý“, nebo „levý“. Já už nejsem schopná smířit se s nějakou polovičatostí. Teď jsem se třeba od jednoho muže dozvěděla, že se se mnou cítil hrozně pod tlakem. Ema: To jsem taky už slyšela! Eva: Přemýšlela jsem nad tím, v čem jsem na něj tlačila. Nikdy jsem mu nezavolala, nikdy jsem mu nenapsala jako první, nikdy jsem se ho nezeptala, kdy se zase uvidíme. Přesto měl pocit, že je pod tlakem. Ema: Jednou jsem někomu řekla: „Hele, nechceš se stavit?“ Nic víc. A on odpověděl: „Ty jo, já mám pocit, že mě do něčeho hrozně tlačíš.“ Chápete to?! Eva: Asi jde o to, potkat někoho, kdo to bude chtít stejně jako ty. Když člověk ve vztahu chce být, tak to není nátlak. Když tam nechce být, je to nátlak. Potom je nátlak všecko.
Je vůbec ještě vaším cílem někoho potkat a být s ním nadosmrti?
Ema: Já bych už nejradši nikoho nového nepotkávala, protože někoho mám. Ale samozřejmě, ano, to je jeden z mých cílů. Eva: Nadosmrti… Neřekla bych nadosmrti, ale jak dlouho budu umět. Žádný z mých vztahů netrval déle než dva roky, takže „nadosmrti“ si neumím představit. Nicméně doufám, že to jde. Vidím to u svých rodičů, kteří jsou spolu celý život. Pořád věřím, že někde je člověk, který bude chtít jít vedle mě, jak nejdéle to půjde.
Sopranistka Eva Benett (*1979) založila svůj facebookový blog Nočník neohrožené ženy v listopadu 2015. Otevřeně, se sarkasmem i syrovými emocemi v něm zachycuje své postřehy nejen o vztazích. Nočník neohrožené ženy vyšel letos na jaře knižně v nakladatelství Motto.
EVA BENETT: Nočník neohrožené ženy
Žižkovská autorka a aspirující režisérka Ema Krásová (*1990) studovala filmovou produkci ve Zlíně a na FAMU, ale po několika letech obor opustila a začala se živit psaním. Svůj blog Styky s Emou (www.stykysemou.cz) začala psát v září 2016, aby se vzpamatovala z dlouhého nenaplněného vztahu. Její knihu Styky s Emou nyní vydalo nakladatelství XYZ.
EMA KRÁSOVÁ: Styky s Emou
Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.
