Úzkost, ta zlá sestra dobrého strachu, mě navštěvovala už od dětství. Nevím přesně, kdy to začalo. Hlavně nevím, proč to začalo. A pokud já nezačnu chodit na nějaké kurzy regresivní analýzy, ani se to nikdy nedozvím.
Mou úzkostí je strach o blízké. Jasně, bojím se taky hadů a výšek, ale třetí patro na sídlišti v Brně nikdy žádnou z těchto mých obav nedokázalo plně rozvinout. Zato strach ze ztráty milovaného člověka ano. Dřív jsem si myslela, že přišel spolu s tragickou smrtí mého táty, když mi bylo devět let. To je dost blbý věk na zborcení jednoho ze dvou pilířů života dítěte. I když, který věk je na tohle vhodný? Když jsem se vzpamatovala ze šoku, který úmrtí přineslo, zůstala jen obrovská a nepřekonatelná bolest. Už nikdy jsem nechtěla nic podobného zažít.
TIP NA VIDEO: Jak rozeznat úzkost od deprese?
Začala jsem se úzkostně bát. Bála jsem se o mámu, když šla do práce, o bratra, když odešel na fotbal, prostě jsem se děsila jakéhokoli opuštění. Úzkostně jsem čekala jako pes u dveří, až v nich zarachotí klíče a budeme zase všichni spolu. Nevěřila jsem, že když už jsem o někoho přišla jednou, nemůže se to stát podruhé. Každý večer před usnutím jsem se modlila, aby se nikomu z rodiny na druhý den nic nestalo. Vytvořila jsem si takový rituál, který jsem musela vždy naplnit, jinak jsem nesměla usnout, protože jinak by se jim mohlo něco druhý den stát. Takže trauma jsem měla a o původu jsem nepochybovala.
Nedávno jsem si ale vzpomněla na dost intenzivní pocit ze svého předškolního věku. Už tehdy jsem totiž nechtěla bydlet s rodiči doma. Snila jsem o tom, že mi táta postaví na hřišti před naším panelákem malý domeček a k rodičům budu chodit jen na jídlo. Toužila jsem po tom žít bez nich. To je dost zvláštní touha ve čtyřech letech.
Co se mi asi tak mohlo stát? Zaslechla jsem nějaký rozhovor, ve kterém jsem byla odmítnutá? Někdo z blízkých o mně řekl něco, co mě zabolelo tak, že jsem chtěla utéct? Tak nějak to asi muselo být. Navíc mě děsí, že mohlo jít jen o nějakou hloupou poznámku, kterou dotyčný ani nemyslel úplně vážně. Ale dětský mozek je stroječek citlivý a ne vždy dokáže informaci adekvátně vyhodnotit. Že malá křivdička, kterou dítěti nikdo nevymluví, může v tom malém tělíčku zakořenit a spolu s ním vyrůst ve velkou bolest.
Bála jsem se tvořit si blízké vztahy, aby mě pak případné opuštění nebolelo. Snad i proto jsem si vzala člověka, se kterým jsme neměli silný emoční vztah. Problém ale nastal, když se mi narodila první dcera. K té se nedaly city potlačovat. A já se zase začala bát. Tedy jen, když jsem ji neměla u sebe. Školní výlety pro mě byly utrpením. Snažila jsem se svůj strach do dcery neprojektovat, protože jsem si uvědomovala, že nechci vychovat bázlivé dítě, ale myslím, že málokterá holčička byla vychována k větší obezřetnosti.
Začala jsem chodit na terapii, protože jsem si uvědomovala, že s tím musím něco udělat. Nechci přece utrápit sebe ani okolí. Jak jsem se postupně prokousávala sama sebou, mé úzkosti slábly. Začala jsem se víc soustředit na sebe. No a pomalu se mi ulevovalo. Viděla jsem taky, jak se ulevuje dceři. Když totiž máme nějaký neřešený problém, nějakou úzkost, vždy ji, byť nevědomky, přenášíme na své okolí. Proto si myslím, že bychom měli mít návštěvu terapeuta v povinné výbavě stejně jako preventivní prohlídku u lékaře už od dětství.
U druhého dítěte už jsem své úzkosti nepozorovala. Zmizely. Po letech práce na sobě a svém sebevědomí strach z opuštění neřeším. Věřím totiž sobě a tím věřím i svému okolí. Nedávno jsem četla facebookový status jedné mé známé, matky, která psala, že se snaží svou dceru vychovávat tak, aby až vyroste a případně půjde na terapii, nebyla ona, matka, hlavním tématem sezení. To mi připadá jako naprostý základ. Snažit se dítě podporovat v tom, jaké je, a neprojektovat si do něj své problémy.
Já si svůj vliv na první dceru uvědomuju, na matku roku se taky nehlásím, ale už vím, že jsem vše dělala tak dobře, jak jsem v tu chvíli dokázala. A není to alibismus, spíš už na sobě pracuju natolik, abych dělala sobě i blízkým to nejlepší zázemí. A když přijde strach, abych ho dokázala odkopnout co nejdál, aby se už nikdy neproměnil v úzkost. Našla jsem půdu pod nohama sama v sobě a teď je jen důležité dát jí ty správné živiny. Protože na úzkost nejlépe funguje dobrý životní styl. Správné jídlo, pohyb, spánek, správní lidé okolo a hlavně správnost v duši.
Glosy Adély Elbel pravidelně vycházejí v časopisu Moje psychologie. Aktuální číslo si můžete koupit v on-line trafice iKiosek.cz. Dnes objednáte, zítra ho máte ve schránce. A doprava je zdarma!
