Herečku a výtvarnici Janu Krausovou jsme v ateliéru fotili v podmínkách, které jsou pro nás v posledních covidových měsících už normální: Minimum lidí, na obličejích respirátory či roušky, žádné podávání rukou, objímání či povídání u kafe. Zkrátka co nejrychleji udělat to, co máme, a pryč. Trochu zvláštní a smutné oproti dřívějšku, kdy byla taková focení tak trochu společenská záležitost. Jediný, kdo si ovšem nedal ničím zkazit náladu, byla Janina fenka Tereza. Bavil ji nejen ten šrumec kolem focení, obložené bagety, které objevila na stole, ale dokonce i pózování před objektivem.
Říká se, že pes někdy přejímá vlastnosti nebo chování svého majitele. Máte občas pocit, že vás Tereza nějak kopíruje?
To asi ne. Ale povaha je u psů samozřejmě daná taky rasou. Tereza je maďarský ohař vizsla, a já jsem si tohle plemeno vybrala proto, že je hodně „lidské“, miluje přítomnost lidí, v Americe se mu proto říká people dog. A pro vizsly je taky typické, že jsou hodně citlivé, což má v sobě i ona. A to doufám, že ode mě nepřebírá, já jsem sice úzkostlivá ohledně rodiny, ale tak přecitlivělá, jako někdy bývá Tereza, snad nejsem.
Jak moc vám ovlivňuje životní styl?
Určitě dost. Díky ní jsem hodně v přírodě, jsme spolu často na chalupě, teď v zimě jsem sice utekla do Prahy, ale jinak jsme skoro stále venku. Ona je lovecký pes, ale je vycvičená, takže s ní můžu na procházky do lesa, a když na to přijde a chytí stopu, dá se odvolat. Nepřestává mě bavit, jak každou chvíli zjišťuji, že se člověk od psa může stále něco učit, něčím se inspirovat. Tereza třeba předem pozná, že bude změna počasí, že se něco v atmosféře děje. Kolikrát si říkám, co se s ní děje, když se ke mně začne najednou tisknout a je nervózní, a pak začne bouřka, kterou ona dávno předtím vycítila. Ale tuhle intuici v sobě mají i jiná zvířata, například když byla tsunami, zvířata to prý věděla mnohem dříve než lidé a utíkala do kopců, čehož si lidé buď nevšimli, nebo tomu nepřikládali význam. Možná bychom z těch jednoduchých přírodních zákonitostí a jevů měli mnohem více vycházet a nejspíš by nám to usnadnilo život. Od toho jsme se bohužel odklonili a myslím, že se nám to vrátilo jako bumerang.
Máte na mysli pandemii?
Například. Když se ohlédnete, ty poslední roky před koronavirem byly až trochu apokalyptické a šílené, takže to, co přišlo, bylo skoro nevyhnutelné. Něco, co lidstvo pozastavilo a přinutilo zamýšlet se nad základními potřebami a otázkami přežití. Že se to začalo vymykat čemukoli normálnímu, jsem si mimo jiné uvědomovala, když jsem cestovala do Ameriky, létala jsem docela často do New Yorku a zrovna tahle trasa, to byl civilizační blázinec. Na letištích byl babylon. Létalo jedno letadlo za druhým, kolik jich každý den bylo ve vzduchu, to prostě nebylo normální.
Jak se Jany Krausové dotkla pandemie osobně a celý rozhovor a další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.
