Jestli jsem v roce 2017 něco opravdu poctivě trénovala, bylo to umění nechat se překvapovat. Tím, co se dělo okolo mě, ale hlavně sama sebou.
Ráda bych o sobě tvrdila, že překvapení miluju, ale ve skutečnosti jsem už dávno dělala všechno pro to, abych ta opravdu velká a důležitá překvapení ze svého života vymýtila. Usilovala jsem o to, aby můj život zůstal pořád stejný, zpestřený jen drobnými pidipřekvápky, jako třeba neplánovaný večírek u Pavly na dvorku.
Překvapení větších rozměrů mě už dopředu děsila a snažila jsem se je pokud možno eliminovat. Představovala jsem si zkrátka, že v roce 2017 bude všechno tak jako v roce 2016, jen s tím rozdílem, že já budu dřív vstávat, častěji běhat, udělám si pořádek ve skříni, nebudu se bát otevírat pracovní e-maily a nebudu usínat na gauči u televize, zkrátka, že všechno bude furt stejné, jenom trochu lepší.
No, dopadlo to trochu jinak.
Nevstávám dřív. Neběhám víc. Pořád občas usínám u televize a budím se, když na obrazovce běží x-tá noční repríza Dvou a půl chlapa.
Místo toho jsem dostala opravdu velkou lekci v umění, které popisuje Bílá královna v knize Za zrcadlem a co tam Alenka našla: „Nemá cenu to zkoušet,“ řekla Alenka. „Člověk nemůže věřit nemožnostem.“ „Troufám si říct, že jsi toho moc nenacvičila,“ řekla Královna. „Když jsem byla v tvém věku, věnovala jsem se tomu vždycky půl hodiny denně. Proto jsem někdy uvěřila až šesti nemožnostem už před snídaní.“ Tady je mých – zatím – pět nemožností, které mě překvapily a uvěřila jsem jim:
U nás doma v kuchyni byl slon. Velký africký slon. Houpal chobotem a povlával ušima. Byl tam už léta. A já a můj muž jsme celá léta předstírali, že tam není. Nějak se nám pořád dařilo ho celé roky po špičkách obcházet a tvářit se jakože nic. Dělali jsme, že je úplně normální udržovat si od sebe vzdálenost odpovídající zhruba velikosti tlustokožce a místo jeden na druhého se dívat na sloní zátylek. V roce 2017 jsme si řekli: “Hele, je tady slon.” A rozešli jsme se.
Takže se stalo to, o čem jsem si vždycky myslela, že je to jedna z nejhorších věcí, které by mě mohly potkat. Ale místo, abych se zhroutila, oddechla jsem si. Bez toho slona je v kuchyni vážně víc místa. Zjistila jsem, jak nesmírně napínavý a dobrodružný může být život bez slona.
Přestože jsem si myslela, že všechny důležité kamarády jsem už potkala a noví už přijít nemůžou, v roce 2017 jsem potkala nejmíň tři, kteří se mnou měli trpělivost i ve chvíli, kdy to třeba nebyla úplně zábava.
Objevila jsem u sebe úplně novou schopnost dostat dárek – třeba kytku – a nerozebírat pořád donekonečna, co ta kytka znamená a jestli bude to samé znamenat i zítra, a prostě jenom mít radost z téhle páté nemožnosti, před snídaní i po snídani.
Nedávno jsem narazila na islandské přísloví “þetta reddast”. Znamená zhruba “to se nějak spraví” nebo “nějak to dopadne” a vystihuje překvapivě bezstarostný islandský přístup k nejrůznějším situacím, od každodenních trablů po katastrofy, jako je výbuch supersopky Eyjafjallajökull. Možná to působí mírně nezodpovědně, ale Islanďané prostě věří, že vždycky je tu nějaká šance, že situaci zachrání zázrak na poslední chvíli, a když ne, tak taky nějak bude. Tuhle lehkost – spolu s uměním nechat se překvapovat, ve kterém mě rok 2017 tak pěkně vyškolil – bych si s sebou chtěla vzít i do roku 2018. þetta reddast!
Článek vyšel na Šťastném blogu.
