...

... Zdroj: iStock.com

Blog Báry Šťastné: Nejlepší otázky jsou ty, na které nelze vygooglovat odpověď

S Pavlou jsme si tuhle říkaly, jak chytré telefony zkazily velký kus zábavy na večírcích. Kdysi jsme mohli trávit hodiny debatováním, jak se jmenoval ten film, ve kterém Gwyneth Paltrow pořád kouří v koupelně, nosí kožich a její mámu hraje ta, co hrála mámu taky v Addamsově rodině. Teď by se to dalo vygooglovat asi za půl minuty. (Taková zvláštní rodinka, neboli Royal Tenenbaums, a mámu hraje Anjelica Huston.) Takže debatovat není o čem.

Nedávno si Pavla ale vzpomněla na film, který viděla kdysi dávno. Hlavní hrdinka prý byla dívka, ne úplně liliputánka, ale hodně malá, která touží vyrůst. Pak tam jsou její dva sourozenci, kteří spolu mají incestní vztah. Tatínek, který oslepne. Nějaký anarchista, který založí požár. A ta holčička na konci vyskočí z okna. A prý to celé je spíš komedie, i když dost smutná.

Myslela jsem, že vypátrat na internetu takovouhle bizarnost bude hračka, ale nepodařilo se nám to ani na několikátý pokus. Povídaly jsme si o tom filmu snad hodinu a já, i když jsem ho nikdy neviděla (a nejspíš ani neuvidím, protože na název jsme nepřišly) ho mám úplně před očima. (Pokud vám ta zápletka něco říká, napište do komentářů; já to opravdu pořád nevím.)

Takovéhle záhady jsou jako to svědící místo na zádech, kam si nedosáhnete, takže se tam nikdy nemůžete pořádně poškrábat. Pořád máte pocit, že odpověď je už na dosah, ale nedostanete se k ní nikdy.

Takže jsem vděčná Googlu za to, že spoustu životně důležitých otázek dokáže zodpovědět raz dva. Jako například: Co hrajou dnes v Praze v letních kinech? Kdy budou příští rok jarní prázdniny? Co je to Karpmanův trojúhelník? Hodí se k sobě Blíženci a Ryby? Kde seženu v sobotu večer žrádlo pro králíka?

Zároveň ale právě ty otázky, na které se nedá vygooglovat odpověď, jsou ty nejzajímavější. Právě proto, že odpověď se nedá získat jediným kliknutím, ale je třeba se k ní nějak propracovat.

Někdy je tou odpovědí příběh. Třeba na otázky: „Jak jste se seznámili?“ – „Od čeho máš tu jizvu?“

Někdy je tou odpovědí příběh, který už nikdy neuslyšíte, protože už nežije nikdo, kdo by ho mohl vyprávět: „Jaká nemoc přesně trápila mou prababičku, která umřela po válce a v rodině se o ní říkalo, že je ,melancholická’“?

Někdy se pro tu odpověď musíte vydat tam, kam jste ještě nevkročili: „Mami, a kdybych se narodila o rok později, byla bych to pořád já, nebo někdo jiný?“

Někdy si pro tu odpověď musíte kleknout a vytáhnout zpod postele krabici plnou starých lejster: „Je ta pračka pořád ještě v záruční době?“

Někdy musíte tu odpověď vydolovat ve vlastní hlavě, být k sobě poctiví a trochu i odvážní: „Proč jsem pořád tak nespokojená?“ – „Proč jsem si včera dávala ještě ten gin s tonikem?“ − „Proč se mi děje pořád dokola totéž?“

Někdy vám tu odpověď může dát jen jediný člověk na světě, a musíte se hodně dobře rozmyslet, jestli se ho opravdu na to chcete zeptat.

A někdy odpověď prostě není.

Článek vyšel na blogu Báry Šťastné. Autorka je šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie.