Dentální hygiena, nebo terapie?

Dentální hygiena, nebo terapie? Zdroj: iStock.com

Blog Báry Šťastné: Jak jsem na dentální hygieně dostala rady do života

Kdy jste naposled brečeli u zubaře? V osmi letech? V jedenácti? Já naposled dneska ráno. A to mi nic netrhali ani nevrtali, jenom jsem byla na dentální hygieně.

Čím jsem starší, tím míň se bojím toho, co mi bude moje zubařka dělat, a víc se bojím toho, co bude říkat. Obávám se zpytavých otázek jako: “Co tady ta šestka vpravo dole? Ještě nic nedělá?” Na což odpovídám znepokojeně: “Ne, měla by?” Protože do té doby jsem netušila, že se šestkou je něco v nepořádku. Naprosto mě děsí výrazy jako “obnažené krčky”, “krvácivost” nebo dokonce “viklavost”.

Znervózňuje mě, že zubařka ví o mých zubech víc než já. Každý její povzdech si automaticky vykládám jako výraz smutku a marnosti nad něčím nenapravitelným, co právě uviděla v mojí puse (a zavírám oči, protože předpokládám, že v tu chvíli si se svou asistentkou vyměňuje významný soustrastný pohled).

Naprosto nejvíc se ale obávám hodnocení toho, jak mám právě ten den vyčištěné zuby. V téhle oblasti života se asi nikdy nezbavím potřeby dostávat jedničky s hvězdičkou. Nebo aspoň dvojky. Je to přece tak snadné, ne? Stačí kartáček správně naklonit a dělat malé krouživé pohyby. Jenže většinou, ať dělám co dělám, je to spíš tak za tři. Před rokem jsem to vzdala a pořídila jsem si sonický kartáček, který ty pohyby dělá za mě, a moje zubařské vysvědčení se trochu zlepšilo. Ovšem ne nadlouho.

Dnes přišla studená sprcha. Dentální hygienistka, kterou jsem vyfasovala, svou práci evidentně brala jako poslání. Nejspíš by byla úspěšná i jako prodejkyně životního pojištění nebo misionářka nějaké církve. Byla jako inkvizitorka i utěšitelka, hodný i zlý polda v jednom. V jejím křesle jsem zažila duševní zhroucení i následnou katarzi.

Výhody sonického kartáčku odmávla do nenávratna, ukázala mi zrcátkem “ten sajrajt” okolo dolních stoliček, píchala sondou mezi špičáky tak dlouho, až se tam objevila kapka krve a barvitě mi nastínila některé nepříjemnosti života bez zubů. Pak chtěla, abych jí ukázala, jak si zuby čistím. “Jste na sebe moc drsná,” řekla, když to chvilku sledovala. “Možná i v jiných oblastech života. Moc tlačíte na pilu.”

V tu chvíli jsem začala brečet a nepřestala jsem skoro hodinu. Seance dentální hygieny začala připomínat psychoterapii. Rozebrala mě na kousíčky a zase poskládala, takže po hodině a půl jsem odcházela úplně zničená, ale s přesvědčením, že s těmi zuby ještě dokážu něco udělat.

Během té hodiny a půl mě hygienistka vybavila ještě několika radami, které se sice týkaly zubů, ale rozhodně jsou použitelné i jinde v životě.

Tady jsou:

“Nemusíte na to tak tlačit. Když to nebudete dělat v křeči, ale s lehkostí, půjde vám to líp.”

“Dělat to dlouho a přitom blbě je k ničemu.”

“Nejde o to, abych vás pochválila, ale abych vás naučila to dělat líp.”

“Vždyť to přece umíte. Jenom si myslíte, že to neumíte.”

“Občas je lepší než vůbec nikdy.”

Článek vyšel na blogu Báry Šťastné. Autorka je šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie.