...

... Zdroj: Shutterstock.com

Blog Báry Šťastné: Díky pletení můžete být šťastnější, i když nepletete

Na patře, kde spím, hned vedle postele mám velkou krabici nejrůznějších klubek na pletení. Některá už od devadesátých let. Některá jsem zdědila ještě po mámě. Taky tam mám pletací jehlice nejrůznějších velikostí a háčky a dokonce i takové ty krátké oboustranné jehlice, na kterých se pletou ponožky. K tomu mám v bílé štelářce vedle psacího stolu velký šanon se spoustou návodů na pletení a háčkování čehokoli, od čepice s bambulí po japonská zvířátka amigurumi.

Asi tak od roku 2011 jsem nic z toho nevzala do rukou, když nepočítám pár ok hladce obrace nahozených o letních prázdninách s troufalou představou, že na podzim z toho bude hlavní módní doplněk sezony. Nebyl. Vždycky jsem skončila po pár řadách a různé rozpletené projekty se v krabici hromadí spolu s klubíčky jako připomínky mojí nedůslednosti. Sice už vím, že je nedokončím, ale ani nemám to srdce je rozpárat.

Nicméně probírat se těmi klubíčky a listovat těmi návody mi pořád dělá radost. Vždycky se na chvíli nechám unést a fantazíruju o dlouhatánských šálách a proužkovaných čepicích, o teplých letních večerech, kdy budu plést na zápraží (nemám žádné zápraží, pochopitelně) a o dlouhých podzimních večerech, kdy se na jehlicích budou míhat odlesky plamenů v krbu (ne, nemám ani krb).

Vím, že kdybych si pořídila třeba rotoped, a pak bych na něm nerotopedovala a místo toho bych na něm nechávala viset oblečení (což by se zcela určitě stalo), měla bych z toho výčitky svědomí a musela bych se ho zbavit, aby mi pořád nepřipomínal selhání dalšího předsevzetí. Ale s těmi klubky to je něco jiného.

Nosič vzpomínek

Klubíčka jsou nosiče, na kterých jsou nahrané vzpomínky. Zvlášť ta nejmenší, zbytky projektů, se kterými jsem kdysi strávila desítky hodin. Třeba tohle červené, bavlna/akryl, ze kterého jsem Bety před skoro šestnácti lety pletla její první čepičku. Nebo tohle heboučké s příměsí kašmíru, myslela jsem si, že z toho budou luxusní ponožky, tenkrát jsem ještě neznala slovo hygge, ale přesně něco takového jsem si představovala, když jsem je začínala plést (ale nějak jsem se zasekla u paty). A tenhle chemlon, to bylo na hřívu pro pleteného oslíka, se kterým si obě dcery hrály tak dlouho, až z něj začala lézt vata a upadlo mu oko.

Klubka mi připomínají čas, který jsem s nimi strávila. Při pletení ten uplývající čas máte doslova hmatatelně v rukou, jak se vám příze posunuje po ukazováčku, klubko se zmenšuje a přibývá upletených řad. Každá upletená věc je tak mnohem víc než struktura propletených vláken, jsou to všechny ty hodiny, které jste s ní proseděli před televizí (přesně si pamatujete, co tenkrát dávali) anebo na lavičce na hřišti (a víte, co vám tenkrát táhlo hlavou) anebo o prázdninách u ohně nebo ve vlaku, když jste jeli někam – a doteď přesně víte kam a jak vypadala krajina za oknem.

Všechny ty západy slunce, na které jste se dívali přes překřížené jehlice. Je to zuřivost nad překřížením copánků irského vzoru, když vám oka sklouzávala z pomocné jehlice, i meditativní klid nad pružným patentem, který pletete skoro poslepu. Vítězný pocit, když se vám podařilo rozluštit návod v cizím jazyce, v německé Burdě nebo ve Vogue Knitting (dodnes vím, že obratce je anglicky purl, německy links, francouzsky à l’envers). Jsou to situace a nálady, které jste při pletení prožívali, hovory, které jste vedli. V těch klubkách jsou vzpomínky na někoho, kým jsem byla před sedmi nebo deseti nebo patnácti lety, a kým pořád ještě trochu jsem, i když se od té doby tolik věcí změnilo. Na druhou stranu jsou klubka prostor pro fantazii: Čím vším by se ještě mohla stát. V co by se mohla proměnit. Co všechno bych s nimi mohla zažít. Kde s nimi budu sedět a s kým, o čem budu přemýšlet, až mi bude vlna proklouzávat mezi prsty. Klubka vlny jsou prostě vlákna natažená mezi minulostí a budoucností. Připomínají nám, kým jsme byli, a napovídají, kým vším bychom se ještě mohli stát.

Článek vyšel na Šťastném blogu. Bára Šťastná je šéfredaktorkou časopisu Moje psychologie.