Nedávno jsem dostala reklamní e-mail. Psalo se v něm o tom, že v dnešní hektické době všichni potřebujeme zpomalit. Vrátit se sami k sobě a užívat si přítomného okamžiku. Následovala nabídka wellness víkendu v takovém tom zrekonstruovaném statku, kde je všechno vyrobené ze světlého dřeva a bílého lnu, všechno je jakože úplně venkovsky obyčejné, ale přitom děsně luxusní. Na programu bylo popíjení prosecca, ajurvédské masáže, samozřejmě jóga, spousta bio fairtrade organických degustací a taky golf. To vše za přátelskou cenu šest tisíc na osobu, kromě toho golfu, ten se platil zvlášť.
Dost mě to pobavilo, a když říkám “pobavilo”, myslím vlastně lehce rozčílilo. (A ne, nemyslím si, že šest tisíc je za tohle všechno nějak přemrštěně moc. Za víkend bych dokázala vypít tolik prosecca, že by se organizátoři divili.)
Rozčílilo mě to jednak proto, že jsem alergická na spojení “v dnešní hektické době”. Myslím si totiž, že doba není hektická, hektické si to děláme každý sám.
Hlavně ale proto, že podobných reklam vidím každý den několik. A všechny mají jedno společné. Pod slovy jako “zpomalení”, “návrat k sobě”, “zvolnění tempa”, “péče o sebe” nebo “self-care”, chcete-li, se nám snaží prodat masáže vonnými oleji, aromaterapeutické lampy, bio sůl do koupele, kvalitní čokoládu s vysokým obsahem kakaa, bylinné směsi natrhané ručně na horských loukách nebo letenky na Bali. Taky se to často pojí s výzvami jako “rozmazlujte se” nebo “buďte na sebe hodná”.
Jenže problém je v tom, že tohle všechno má se zpomalením tempa a návratem k sobě jen hodně málo společného. Jsou to jen luxusní hračičky, které budou skvěle vypadat na Instagramu. Příležitostná odskočení, malé útěky ze skutečného života, který, až se do něj vrátíme, bude pořád stejně hektický a stresující.
Úplně se vidím v křesílku ze světlého dřeva před tím nádherným bílým statkem, jak usrkávám ze skleničky prosecca. V sobotu dopoledne bych si to fakt užila! Ale v neděli ráno už bych si těch skleniček musela dát trochu víc, abych přepila úzkost z toho, že za chvíli jedu domů a zítra jdu do práce, kde si na to sezení v křesílku budu muset vydělat.
Opravdové zpomalení podle mě vypadá trochu jinak. Znamená to zvolnit v tom, co dělám každý den. Možná dokonce dělat toho míň a třeba se i něčeho vzdát. A ne běhat stále jako křeček v roztočeném bubínku a jednou měsíčně z toho vyskočit na víkend na statku, ve wellness resortu, na ostrůvku ztraceném uprostřed oceánu nebo v rádoby rustikálně prosté chatičce, kde platíte navíc za to, že tam není telefonní signál.
Doopravdy se vrátit k sobě a být na sebe hodná, to pro mě znamená spoustu drobných rozhodnutí, týkajících se všedního života. Odmítnout práci navíc. Nedat si ještě jednu skleničku. Bojovat se svou prokrastinací, abych nemusela práci zoufale dohánět o víkendu před uzávěrkou. Říct ne na některá pozvání. Akceptovat, že nestihnu všechno, co bych stihnout chtěla.
Zpomalit a být na sebe hodná – jak já to vidím – je zkrátka trochu nuda a na Instagramu tím nikoho neohromíte. Ale pokud to zkusíte, vytvoříte si život, ze kterého nemusíte každou chvíli prchat do luxusních wellness resortů a podstupovat detoxy těla i duše, abyste se z něj aspoň jakžtakž vzpamatovali.
A nemám nic proti proseccu, masážím, bylinkám, výletům, kvalitní čokoládě ani proti aromaterapii. Jen by to měla být potěšení, která obohatí váš život. A ne berličky, které vám pomáhají ten život přežít.
