Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová

Jiří Špičák a Kateřina Špičáková v pravidelném Deníku prvorodičů reflektují zkušenosti s očekáváním a výchovou potomka. / Ilustrace: Lenka Samešová Zdroj: Profimedia.cz

Přirozený porod automaticky nedělá kvalitní matku aneb Respekt císařovnám

Když ženy ponižují jiné ženy, patriarchát se směje. Tento šovinistický nešvar obzvlášť bují mezi matkami; ve společenské skupině, kde zároveň dokáže nejvíc ubližovat. Stačí rychlá debata mimo sociální bublinu nebo letmý pohled do internetové diskuze a žena okamžitě zjistí, že v oblasti rodičovství dělá všechno špatně – počínaje tím, jakým způsobem své dítě přivedla na svět.

„Tys měla císaře? Aha, takže jsi vlastně nerodila.“ „No jó, další, co si to udělala jednoduché a bezbolestné.“ „Promiň, ale po císaři nemůžeš chápat, co je skutečný porod.“ „A to se nebojíš, že nebudeš svoje dítě dostatečně milovat, když jsi to takhle obešla?“ Takové výroky padají v diskuzích porovnávajících přirozený porod a porod císařským řezem. Názor, že matky, které absolvovaly císařský řez si k potomkovi pomohly pohodlnou, bezbolestnou kličkou, a nejsou proto rovny těm, jež své děti na svět přivedly v potu, řevu a agónii kontrakcí, v těchto debatách zaznívá velmi silně a často. Odsuzující podtón se pak jeho zastánkyně ani nesnaží skrývat.

Důvodů, proč porod končí císařským řezem, může být mnoho. Vedle akutních případů existují i císařské řezy plánované, které z určitých důvodů doporučí lékař. I u mě to tak bylo; v den, kdy jsem podle ultrazvuku měla přivítat syna na světě, se mu ven nechtělo ani trochu. Podle váhového odhadu navíc měl být velké dítě, a tak jsem byla postavena před jasné stanovisko – nepřenášet a porod co nejdřív začít vyvolávat, nebo jít pod kudlu. Když mi mladá doktorka citlivě vypočítávala plusy a minusy obou možností a trpělivě vysvětlovala, proč mi doporučuje si jednu z nich vybrat, běžely mi hlavou šílené vize obřího přidušeného dítěte zaseknutého v porodních cestách. Operace pro mě okamžitě byla jasná volba.

Utrpení jako smysl života

Při pohledu na debaty srovnávající císařský řez a přirozený porod je zjevné, kolik žen má pocit, že jen utrpení dává jejich životu váhu a určuje jejich osobní hodnotu. V jejich očích jako by snad ty, které šly na císaře, zradily svoje ženství. Je to ale přesně naopak. I když těhotenská jóga, dechová cvičení a masáže hráze ničemu neškodí, na porod existuje jediná příprava – a sice bezvýhradně přijmout svoje tělo, akceptovat jeho reálné možnosti a naučit se mu plně důvěřovat. Je to těžké, ale je to to nejdůležitější. Okamžitě jsem věděla, že svému tělu spíš věřím, že zvládne rychlou pooperační rekonvalescenci, než že vytlačí více než čtyřkilové dítě. Ne nadarmo se navíc říká, že porod bolí před a císař po.

Trávit první dny oddělená od dítěte, nacpaná léky a neschopná se sama zvednout z postele není nic pohodlného ani jednoduchého a psychicky to opravdu nepřidá. Zároveň mohu potvrdit, že v šestinedělí pak císařovny zažívají úplně stejnou únavu a hormonální horskou dráhu jako přirozené rodičky; navíc na nich často leží o něco větší stres spojený s kojením, protože po císařském řezu se laktace rozjíždí pomaleji. O tom ale jindy.

Můj syn měl nakonec čtyři kila dvacet a hlavu úctyhodné velikosti. Mám jizvu, která po večerech pobolívá, při větší námaze nepříjemně tahá, nějakou dobu mě bude omezovat v určitých aktivitách a budu s ní muset pracovat, aby se úplně zahojila. Jinak jsem ale fit. Intuice mi poradila správně a svého rozhodnutí rodit císařským řezem nelituji.

Už vůbec pak nemám pocit, že bych kvůli tomu, že jsem nepocítila jedinou kontrakci, byla horší matka. To koneckonců může hodnotit jediný člověk – můj syn. Tomu je upřímně jedno, jakým způsobem přišel na svět a i když nechci předbíhat, troufnu si tvrdit, že mu to bude jedno i za dvacet let, kdy třeba na takové hodnocení mezi námi přijde řeč. Patrně při něm spíš bude vycházet z toho, jak jsem se k němu chovala v průběhu celého jeho života a jak k němu přistupuji jako k samostatné lidské bytosti. Takové hodnocení si moc ráda poslechnu, i když třeba nebude úplně podle mých představ. Určitě ale nic takového nebudu tolerovat z úst Anči Vomáčkové z vedlejšího vchodu nebo anonymních uživatelek eMimina.

Pro porod jsem si vybrala Ústav pro matku a dítě v Podolí, nebyla to ale první volba. Původně jsem chtěla rodit v Centru porodní asistence na Bulovce, a to co nejpřirozeněji. Na porod císařským řezem jsem se vůbec nepřipravovala: neměla jsem důvod, v průběhu těhotenství mi nikdo neřekl, že moje dítě možná bude příliš velké na to, aby bezpečně prošlo mojí malou pánví. Na Podolí mě nejvíc děsily zvěsti o aroganci zdravotnického personálu a přístupu sester na oddělení šestinedělí. Já ale zažila opačný přístup: od příjmu až do posledního dne hospitalizace, kdy se mě, pravda, víkendová směna už snažila trochu nepříjemně vypakovat, byli všichni vstřícní, shovívaví a nápomocní. Samotný zákrok proběhl naprosto profesionálně. Od začátku do konce se mi každý, s kým jsem přišla do styku, představil a vysvětlil mi, co a proč se mnou bude dělat: to samé platilo pro manžela, který mě doprovázel na sál a posléze byl přítomen u prvního synova poporodního vyšetření. Speciální poděkování bych chtěla vyjádřit anestezioložce: její jméno si bohužel nepamatuji, ale žena zhruba ve věku mojí maminky, která si s námi během operace vlídně povídala a hladila mě po vlasech, byla prostě anděl. Vytknout Podolí ale musím to, že se mnou nikdo neřešil moje porodní přání, i když jsem ho přinesla hned k registraci a bylo součástí mojí zdravotní karty – a to ani v těhotenské poradně. Ačkoli jsem v něm měla uvedeno, že v případě sekce se svodnou anestezií chci sama provést bonding – což je v nekomplikovaných případech běžně možné – syna mi přiložili k hlavě a posléze na prso už zabaleného a jen na krátkou dobu. Bonding pak při odchodu ze sálu nabídli manželovi; poslali ho na oddělení šestinedělí, kde se ale od sester dozvěděl, že syn musí na pár hodin do inkubátoru. Zároveň ho ujistily, že je vše v pořádku, takže pádný důvod, proč bonding neproběhl, vlastně neznáme. Podle manžela byly navíc sestry na šestinedělí mírně defenzivní. V danou chvíli jsme oba byli rádi, že to máme za sebou a syn je zdravý, zpětně mě to ale mrzí; možná stačilo o bonding víc zabojovat, ale kdo na to má v takovou chvíli sílu a myšlenky? A mělo by to vůbec ležet na čerstvých rodičích? Pozitivní vliv bondingu již byl prokázán, takže jeho aktivní nabízení a podpora ze strany personálu porodnic by podle mě měla být samozřejmostí.V diskuzích hodnotících porod v ÚPMD Podolí se často objevuje takzvaný Podolský balíček, který mimo jiné zahrnuje parkování před porodnicí zdarma nebo přednostní nárok na nadstandardní pokoj. Protože auto nemáme, z mého pohledu to byla zbytečná investice navíc: na nadstandardní pokoje se stojí fronty, takže je těžké se na ně dostat, navíc je potřeba aktivně a opakovaně připomínat, že o něj máte zájem, což je otrava. Běžné pokoje jsou po rekonstrukci porodnice pěkné a pohodlné a vzhledem k laskavému přístupu sester si nemyslím, že by se k pacientkám na nadstandardech chovaly výrazně lépe. Pokud z nějakého důvodu nepotřebujete možnost neomezených návštěv, která je hlavní výhodou nadstandardních pokojů, tohle můžete klidně vypustit.

Porod v ÚPMD Podolí v roce 2023

Otázka, proč má tolik žen potřebu nevybíravě shazovat jiné ženy, mě ale trápí. Částečně za to samozřejmě může internalizovaný sexismus, který v sobě ne každá dokáže rozpoznat, natož jej odbourat; některé o to ani nestojí. Aby nás udržel na uzdě a odvedl naši pozornost od skutečného nepřítele, vybudoval v nás patriarchát pocit vzájemné rivality opravdu důsledně.

Konkrétně v případě odsuzujících matek je ale frustrace, která je téměř vždy hnacím motorem jakýchkoli nevlídných komentářů na adresu druhých, agresivnější. Mám k tomu teorii: současná společnost redukuje matky, obzvláště ty na mateřské a rodičovské dovolené, právě jen na tuto jednu roli. Izoluje je. Je přirozené, že se ve své osamělosti chtějí alespoň v něčem cítit na koni. A nejjednodušší způsob, jak to udělat je, vybrat si někoho slabšího, respektive oslabenějšího, a na tom si zchladit žáhu. Starší matky tak nevyžádaně poučují ty mladší a nezkušené, matky s více dětmi se povyšují nad prvorodičky, matky tříletých potomků přezíravě popichují vyjukané souputnice na začátku šestinedělí. V pořádku to samozřejmě není.

V mateřství jsme všechny extrémně zranitelné. Ať je otec dítěte přítomný a nápomocný sebevíc, stejně to víc leží na nás; nejen péče, ale i strach a nervozita, stres, zodpovědnost. A ať se tváříme, jak chceme, žádná pořádně nevíme, co děláme. Prostě se snažíme vydat ze sebe to nejlepší, abychom dítě udržely naživu a spokojené a vychovaly z něj slušného člověka. Měly bychom se v tom respektovat, podporovat a navzájem si být zdroji empatie a pochopení. Ulevit si útočným komentářem či příkrým odsudkem je lákavé, je to ale jen nárazové, sobecké řešení. Z dlouhodobého hlediska to pak vytváří nebezpečné, umělé a naprosto zbytečné propasti tam, kde by měla panovat solidarita. A pocit osamělosti se jen prohlubuje.

Doporučujeme

Načíst další články