Má hory v srdci, ale také touhu po dobrodružství, poznávání nových míst a překonávání vlastních limitů. Její život se odehrává převážně venku, téměř až v nebi. Miroslava „Miri” Jirková je jedinou českou horolezkyní, která leze osmitisícovky bez umělého kyslíku. S sebou bere jen svého přítele horolezce a to nejnutnější. Před šesti lety získala cenu fair play od Českého olympijského výboru za záchranu francouzského lezce při výstupu na Manáslu. Ví, že cesta k cíli není přímá a někdy se vyžaduje i z ní na chvíli sejít.
Co je hlavní motivací, která vás žene do hor?
Nemám pocit, že mě tam něco žene, spíš jsem vděčná, že mám možnost v nich a s nimi občas být. Není to o motivaci, ale o souznění.
Lezete na osmitisícové vrcholky, zdoláváte nejvyšší hory, a to bez použití kyslíku. Jak jste se k těmto extrémním výstupům dostala?
Je to velice prosté, když jsem před pár lety začala chodit s horolezcem Trávou (Honza Trávníček) a on mi nabídl dva měsíce prázdnin a ještě k tomu v Nepálu, neřekla jsem ne. A hory určitě nezdolávám, nemám pocit, že jdu s někým nebo něčím bojovat, to by mě tam dobrovolně nikdo nedostal. Navíc v tom slově není ani kousek pokory, která je tak moc důležitá.
Jak se člověk v tzv. zóně smrti cítí?
Je to nepředatelná zkušenost. Kdo si nevyzkoušel, neporozumí. Ani nejlepší vypravěč vám to nepřiblíží, snad jedině čaroděj.
Dvakrát jste se pokoušeli s partnerem vystoupit na nepálskou osmitisícovku Manáslu, proč se to nepovedlo?
Honza už na vrcholu byl v roce 2011, to jsme se ještě neznali. Při společných pokusech se nám vždycky postavila do cesty nějaká překážka. V roce 2015 jsme dali přednost lidskému životu, v roce 2018 nás otočilo počasí.
TIP NA VIDEO: Lákají vás hory a nedotknutá příroda?
Máte v plánu zkusit tento výstup potřetí?
Máme tam namířeno letos na podzim, pokud nám to covidová doba dovolí. Za chvíli to bude jako vyrážet každé prázdniny k babičce.
Na tyto extrémně těžké výstupy chodíte se svým partnerem, je to výhoda, nebo máte občas ponorku?
Ponorku jsme spolu v horách nikdy nezažili. Přesně víme, co tam jeden od druhého můžeme čekat, a oba víme, co je kdy třeba udělat. Takže když je někdy zle, ten, kdo má zrovna víc sil, maká a ten druhý může bez výčitek odpočívat. Příště se to zase obrátí. Navíc mít partnera a parťáka v jedné osobě je docela výhoda nejen v horách, nemusíte na nic čekat ani se s nikým složitě domlouvat.
Na podobných výstupech asi není moc žen, jak se v mužské společnosti cítíte? Chovají se k vám jinak?
Jsem na ni zvyklá od mala, s klukama je víc legrace. „Jinak“ se někteří chovají „dole“ a to v negativním i pozitivním smyslu. Spousta „chlapů“ si myslí, že holky do hor nepatří, že jsou s nimi jen problémy a na tak hustý podnik nemají ani fyzicky, ani psychicky, což je z jejich jednání samozřejmě poznat. Jiní se snaží být gentlemani, upraví slovník, přidrží dveře, nabídnou, že mě pustí před sebe ve frontě do sprchy. S rostoucí nadmořskou výškou a klesající mírou komfortu se ale obojí mění. Nahoře jdou předsudky i konvence stranou, tam už jsem jen další kámoš. A tahle role mně osobně sedí mnohem víc. Odjakživa zastávám názor, že kdo si chce hrát na princeznu (a už jsem to na expedici taky viděla), nemá v horách co dělat.
Jak je to při takových výstupech s jídlem?
Gurmánský zážitek to zrovna není. Za prvé si ho musíte nést na zádech a taková zásobička na několik dní včetně vařičů, nádobí a plynu už něco váží. Po celodenním ťapání do kopce nebo brzo ráno před dalším výstupem se musíte místo odpočinku v teple spacáku pověnovat jeho přípravě, vodu rozehříváte ze sněhu, přičemž vám mrznou ruce a brní přesezené nohy (vaří se ve stanu). Pak ho do sebe musíte dostat, což zní jako naprosto banální úkon, ale ve velké nadmořské výšce, kde většina lidí trpí v lepším případě nechutenstvím, v horším nepřekonatelnou nevolností, to často nebývá snadný úkol. A pak ho ještě vaše tělo musí přijmout a strávit.
Jaké jsou návraty do „civilizace“, co si člověk uvědomí, když se vrátí zase do běžného světa?
Jak který člověk. Někdo si oddechne, že je zpátky, že je ta noční můra pryč, a zakuklí se zpátky v zavedeném stylu života. Někdo žasne, jak malicherné a často vykonstruované problémy lidé postižení tou „civilizaci“ řeší, jakou váhu dávají svým hrám, jak nadávají na nepohodlí uprostřed všeho toho komfortu a jak moc zkreslenou představu mají o štěstí a způsobu, jak ho dosáhnout.
Kde se cítíte doma? A kde cítíte největší svobodu?
Ještě do nedávna jsem měla doma jednoznačně spojené s Táborem, místem, kde jsem se narodila, do kterého jsem se vžila, kde mám nejvíc blízkých lidí a zákoutí. Kde znám všechny barvy světla a vůně východů i západů slunce, kde vím, odkud chodí bouřky a jak se střídají roční doby. V poslední době to doma ale čím dál víc cítím někde v sobě, vůbec to nesouvisí s geografií, spíš s pocitem, že všechno, co potřebuju, si nosím v sobě. A v tom je i ten pocit svobody…
Prý chcete otevřít českou hospodu v Nepálu, jak jste na tento nápad přišli a jak jste daleko s realizací?
Letos na jaře už jsme měli otevřeno, celé tři dny ☺... S nápadem přišel kamarád, který s námi vyrazil do Nepálu na trek. Ve všech skupinách, které s námi kdy v Nepálu byly, se zhruba od poloviny výletu (kdy už se všichni tak nějak znají a spoustu věcí už si řekli) řeší za dlouhých večerů u čaje v lodžích hlavně problémy a výstřelky chuťových buněk jednotlivých účastníků zájezdu. V žebříčcích nejskloňovanějších dobrot vítězí studené točené pivo, chleba a několik delikates klasické české kuchyně… a kdo to má pořád poslouchat, že? Takže když kamarád Bohouš přišel s nápadem česká hospoda v Kathmandu, skočili jsme po něm s Honzou všemi dvaceti. Dalších deset přidal náš stejně chytlavý nepálský kamarád Subin a už to jelo. Na jaře 2020 bylo všechno zařízeno a připraveno a Czech Pub se mohl otevřít. Kdyby tedy nepřišel covid. Hned jak to situace dovolí, otvíráme podruhé a tentokrát už se vším všudy.
Co vás nyní čeká? Jaké máte cestovatelské plány?
No, to by mě taky zajímalo a nebo možná ne. Překvapení je dobrodružství a dobrodružství je zábava.
Láká vás život v přírodě? Chcete cestovat, objevovat, překonávat limity, posouvat se a inspirovat ostatní stejně jako Miri? Přihlaste se do výběrového řízení na práci snů Hledá se Hannah, a to do konce července!
Hledá se dívka, která ráda cítí vítr ve vlasech, pot na kůži, napětí ve svalech, volnost v srdci a svobodu v mysli. Vítězku výběrového řízení čeká spousta sportovních zážitků! Náplní práce bude život venku. „Může se přihlásit opravdu kdokoliv, kdo se nebojí výzev a chce žít aktivně. Naší nové ambasadorce kromě platu poskytneme také outdoorové a technické vybavení. Svojí dobrodružnou životní cestu bude sdílet s ostatními a inspirovat je tak k tomu, aby žili o kousek víc, probudili své vnitřní já a poznali jeho sílu a vydávali se za dobrodružstvím do přírody,“ doplňuje Tomáš Šebesta za značku Hannah.
