Představte si, že žijete na druhém konci světa ve Venezuele, jste mladá a hledáte práci. Odpovíte na pár nabídek a ona vám přijde odpověď. Mají zájem i pracovní místo, ale je to v České republice. Není to vymyšlený příběh, ale realita mladé osmadvacetileté Venezuelanky Marie Cortez, která nyní působí ve firmě Storyous. Za prací odešla tisíce kilometrů daleko, což není v dnešní době nic neobvyklého.
Hledání svých potencionálních zaměstnanců dnes už firmy neomezují jen na oblast země, ve které působí, jdou i dál za hranice a loví šikovné lidi i na jiných kontinentech. Stává se tedy celkem normálním jevem, že ve firmách v České republice zastávají řadu postů cizinci. K náboru stačí jen mít Skype a domluvit se. Tak jako v případě Marie Cortez, která pracuje jako Telesales Agent ve firmě Storyous, jež vytváří pokladní systémy pro české gastro. Jaké je pracovat ve zcela jiné zemi, s jinou kulturou, jazykem i politikou? A jak naši zemi vnímá?
Jak jste se, Marie, ocitla v České republice? Plánovala jste život v jiné zemi?
Už na vysoké škole jsem přemýšlela o tom, že bych se chtěla přestěhovat do zahraničí. Po škole jsem přemýšlela kam a dívala jsem se po různých možnostech. Praha mě lákala jak kulturně, tak sociálně, a to ještě dřív, než přišla nabídka od Storyous. A hledání práce proběhlo celkem jednoduše, i samotný nábor. Našla jsem nabídku na LinkedIn, na kterou jsem odpověděla a během 24 hodin mě kontaktovala Soňa z HR. Během náborového procesu jsem se potkala na “online” pohovoru snad se všemi kolegy, se kterými nyní pracuji, kromě CEO a Igora Třeslína. A získala jsem práci. Teď se starám o španělské klienty z řad restaurací a barů. V Praze jsem od února letošního roku a moc se mi tu líbí.
Co se vám tu líbí?
Praha je krásné město, každá ulice má historii a vypadá jako vystřižená z pohádky. Praha je i kulturně úplně odlišné místo v porovnání s místy, kde jsem žila. Líbí se mi na ní hlavně různorodost a je zajímavé tady poznávat nové lidi, a to nejen osobně, ale i pracovně.
A co Češi, řekla bych, že jsme celkem jiní než Venezuelané?
Z mých zkušeností jsou Češi velmi srdeční, musíte je ale poznat trochu blíž, a to mi jazyková bariéra moc neulehčuje. Nejobtížnější jsou pro mě nákupy, ať už jde o objednání jídla v restauraci nebo klasické nakupování v obchodech. Hodně narážím na jazykovou bariéru, což je na jedné straně frustrující, ale zároveň mě to nutí naučit se jazyk a více se začlenit do společnosti. V práci ve Storyous jsou všichni velmi otevření, akorát mimo pracovní prostředí je trochu těžší se seznámit, pokud člověk nezná někoho, kdo by ho vzal mezi svoje kamarády. Například ve Venezuele máme takový druhý extrém – všichni jsou velice otevření už od začátku. Kdybych vás pozvala k sobě na prázdniny, tak se automaticky stanete dalším členem rodiny – moje maminka by se o vás starala jako o vlastní a moji přátelé by se automaticky stali i vašimi přáteli.
Co je kromě navazování přátelství ještě ve Venezuele jednodušší než v ČR? Nebo naopak zdá se vám tam život složitější?
Na to asi nestačí jen pár slov. Venezuela je dnes ve velmi složité situaci, která ovlivňuje většinu oblastí, od ekonomiky přes systém zdravotnictví, vzdělání až po morální hodnoty. Pamatuji si, že jsem byla na obědě s několika přáteli a snažila se jim vysvětlit, co se vlastně děje. Ukázala jsem jim naši venezuelskou bankovku o nejvyšší hodnotě a oni tipovali, kolik si za ni mohou koupit eur. A já jsem se se svou venezuelskou kamarádkou jen smála, protože ani za tu nejvyšší bankovku si nekoupíte jediné euro. Potřebovali byste jich více než dvacet! Byli pořádně šokováni.
A jak jsou na tom ženy ve Venezuele, v pracovním prostředí i mimo něj? Liší se hodně od Češek?
České ženy jsou zajímavé. Zatím se mi zdá, že jsou to silné osobnosti, popsala bych je jako rozhodné i docela přátelské, pokud si člověk získá jejich důvěru. A to ať v práci či mimo ni. A co se týče srovnávání s námi Venezuelankami, myslím si, že každá žena je jedinečná. Nemyslím si, že existuje nějaký prototyp venezuelské či české ženy. Řekla bych, že ženy na celém světě v této době propojuje jeden základní atribut – chceme, aby se s námi jednalo s respektem. Něco, co se zdá na první pohled naprosto pochopitelné, ale zjevně není – dokonce ani v 21. století ne.
Máte v životě nějakého člověka, který vás inspiruje a i třeba ovlivnil ve vašem rozhodnutí pracovat a žít v jiné zemi?
Je opravdu těžké zmínit jen jedinou osobu. Hodně lidí v mém okolí mě inspiruje, ať už rodiče, kamarádi či kolegové. Ale ráda bych zdůraznila své rodiče. Vychovali mě způsobem, který je pro většinu venezuelských rodin spíše nekonvenční. Moje máma chodila do práce, zatímco táta zůstával doma se mnou a s mou sestrou. To mi umožnilo získat jiný pohled na to, jak se dají věci dělat, protože oba se dělili o různé domácí povinnosti, ale zároveň všechno dělali spolu. Inspirovalo mě to k přístupu, kdy se snažím být tím, čím chci, a to bez ohledu na to, co si o tom říkají ostatní.
Jaké bylo nejtěžší rozhodnutí, které jste musela udělat v souvislosti se svým stěhováním do Prahy?
Musela jsem opustit svou přítelkyni a rodinu. Teď se snažíme o to, aby se moje přítelkyně mohla odstěhovat sem. Co se týče mojí rodiny, tak ta má ve Venezuele dům a zázemí, moje sestra je vdaná a zakládá rodinu, takže z nich se nikdo nechystá stěhovat. Byla bych ale ráda, kdyby se mi podařilo je příští rok všechny dostat do Prahy na návštěvu.
Říkala jste, že Storyous vyvíjí pokladní software pro restaurace, takže jídlem celá firma hodně žije. Nedá mi se nezeptat, co vy a české jídlo. Cizinci k němu mají často takový ambivalentní vztah. Něco zbožňují a jiné jídlo nechápou, že jíme. Nechybí vám venezuelská kuchyně?
Miluji nakládaný hermelín. Překvapilo mě, že naše kuchyně nejsou zas tak dramaticky odlišené. Máme třeba jídlo, které připomíná český guláš. Češi víc holdují vepřovému, venezuelská kuchyně naopak více pracuje s hovězím masem. Jinak se mi zdá, že v Česku jím zdravěji a mám v jídelníčku víc zeleniny. Venezuelská kuchyně mi chybí – například Arepas, moje nejoblíbenější jídlo, vyžaduje k přípravě speciální kukuřičnou mouku a ta tu není lehce k sehnání.
