Reality show Survivor je další bizarní kousek z české televizní produkce. Pořad i jeho účastníci schytávají výsměch ze všech stran. Jeden ze soutěžících odešel hned po první výzvě kvůli úzkostem, z čehož se na sociálních sítích stalo trendující téma číslo jedna. Holka z reklamky se tentokrát zamýšlí nad tím, kde leží limity humoru.
„Jsem mladá a perspektivní, tohle je jen malé zakopnutí na cestě k velkému životnímu úspěchu.“ Touhle větou pravidelně umlčuji svoje výčitky svědomí, zatímco sjíždím jeden díl nějaké podivné reality show za druhým. Někde ze dna šuplíku na mě ječí životní to-do list a lístečky na nástěnce s nápisy jako 20 nových slovíček denně, 30 minut cvičení denně, zalej kytky a přečti si zprávy se začínají mírně třást. Bohužel v rubrice 30 pod 30 asi neskončím, leda snad v kategorii Pozdních příchodů nebo Drbání psích bříšek. V tom jsem dobrá.
TIP NA VIDEO: Ještě jste neviděli Survivora? Tady je malá ochutnávka, ať víte, s čím máte tu čest
Minulý týden jsem se zařekla, že se nenechám zlákat a rozhodně nezačnu sledovat novou reality show Survivor. Už koncept, ve kterém několik lidí musí přežít na opuštěném ostrově, mě moc nelákal, natož pak plánované české provedení s (pseudo)celebritami, o kterých jsem nikdy neslyšela. Očekávala jsem nudu, dlouhé prostřihy, neustálé rekapitulování rekapitulovaného a samozřejmě otravného moderátora, jak už to tak v novátorských počinech v našem středoevropském rybníčku bývá. To jsem se ale spletla! Moderátoři jsou tam hned dva. A se zbytkem jsem měla pravdu. S výmluvou, že přece jako markeťačka musím vědět, co zrovna trenduje a o čem se mluví, že je to vlastně pracovní záležitost, jsem se nicméně uvelebila na gauči a prosta veškerých pozitivních očekávání jsem se na to vrhla.
Tu půlhodinu života, kterou jsem proklikávala dvouhodinový díl, mi sice nikdo nevrátí, ale zase jsem pochopila, o čem se to kolegové celé odpoledne v práci bavili a proč mám všechny sítě plné příspěvků o panických záchvatech a úzkostech. Jeden z účinkujích totiž hned po první výzvě ze soutěže odešel, pobyt na ostrově psychicky nezvládl do té míry, že se u něj projevily úzkostné stavy, které zažíval už v minulosti. Mít názor na všechno, ať už o tom něco vím, nebo nevím, je česká národní superschopnost, a protože jsem patriot, na tuhle nejnovější kauzu jsem si názor taky udělala.
Proč se někdo s neurózou nebo jakoukoliv jinou duševní poruchou přihlásí do soutěže, kde bude mít nedostatek jídla a spánku, bude v neustálém fyzickém i psychickém stresu, to je mi záhadou, ale vlastně je mi to celkem fuk. Já spíš nechápu, že projde výběrovým řízením a úplně nejméně chápu, že lidé, co si z toho pak udělají srandu, dostanou hate.
Psychické nemoci jsou určitě problém, to víme, o tom se přece vůbec nemusíme bavit. Taky ale víme, že humor je velmi častý a účinný obranný mechanismus, ať už v rukou jedince, nebo společnosti. Nekorektní a černý humor patří k našemu národnímu koloritu víc než cokoliv jiného a často je to to jediné, co lidem v krizi, třeba během světové pandemie, zůstane. Humor je dobrý a neměl by se zakazovat, limitovat nebo tolerovat jen, když se to zrovna hodí.
Na druhou stranu existuje spousta lidí, která s výmluvou na humor zpochybňuje jasná fakta – jako třeba, že když někdo znásilní jiného člověka, tak za to nikdy nemůže ta oběť. Nebo že když vás okradou, chyba není ve vás, že jste si nedrželi tašku dost pevně, ale že někomu přijde ok brát si cizí věci. A tak si říkám, že bychom si možná přece jen neměli dělat legraci z bolesti jiných. Mělo by to pak ale platit bez rozdílu pro všechny, protože je vlastně celkem jedno, jestli je cílem urážlivých a ponižujících vtípků nějaký no name zpěvák, nebo třeba starý a nemocný pán na vozíku.
Dělat humor je umění, ale dělat si ho z ostatních, to ve finále vždycky zavání spíš mindrákem a omezeností. Není to hezké, morální a karma je zdarma. Nikdy nevíš, kdy na stejném místě budeš ty, tak se k okolí chovej tak, jak chceš, aby se okolí chovalo k tobě.
