Máte skvělé místo, pozvali vás někam přednášet, vzali vás na školu nebo vám dali příležitost, po které jste dlouho toužila. Těšíte se, užíváte si to – a najednou se vám do hlavy vetře neodbytná myšlenka: Že na to vlastně nemáte. Že prozatím nikdo nepoznal, že nejste dost chytrá, vzdělaná, snaživá, rychlá, že se to všechno stalo náhodou a že si takový úspěch nezasloužíte. A že vás nejpozději zítra stejně někdo prokoukne, a to teprv bude trapas! Zní vám to povědomě? Pak vás bude určitě zajímat, co je to impostor syndrom.
Impostor syndrome se do češtiny překládá jako syndrom podvodníka. O co vlastně jde? Jde o nepříjemný až chorobný pocit, že to, čeho jsme dosáhli, si nezasloužíme. Že nejsme dost kompetentní a že je jen otázka času, kdy se to provalí. A přitom nic z toho není pravda.
Podle údajů publikovaných v International Journal of Behavioral Science takové pocity zažilo v určité fázi života až 70 % lidí. Zdá se, že ženy zažívají tyto pocity trochu častěji. O svém talentu pochybovaly herečky Emma Watson a Michele Pfeiffer, o svých kompetencích i šéfka Světové zdravotnické organizace. Bez ohledu na to, kolik toho měly za sebou.
Jen podotýkáme, že je naprosto přirozené, že si člověk občas trochu nevěří. Nebo že má potřebu se dále vzdělávat a posouvat dál. Nikdy by ale neměl trpět formou výčitek, že ostatním lže nebo před nimi úspěšně maskuje svou neschopnost.
Odbornice na impostor syndrome Valerie Young, autorka knihy The Secret Thoughts of Successful Women (Tajné myšlenky úspěšných žen) vytipovala určité skupiny lidí, u nichž se syndrom vyskytuje.
Kdo je ohrožen?
Perfekcionisté: Tito lidé mají především k sobě vysoké nároky a je skoro nemožné všem dostát. I když to zvládají téměř na sto procent, pokaždé si najdou nějakou maličkost, která k dokonalosti chybí a která hází stín na veškeré jejich snažení. Podle perfekcionisty to prostě nikdy není dost dobré.
Odborníci: Tito lidé potřebují mít na vše studie, podklady, argumenty a nejlépe ještě odsouhlasené i od ostatních. Veškeré věci řeší z mnoha hledisek, jsou to milovníci dalších tabulek, školení, certifikací a dalšího vzdělávání. Dost často se dostávají do úzkých, protože je pro ně těžké říct jednoznačný názor.
Rození géniové: Tito lidé mají naopak pocit, že by člověk měl vše zvládnout "selským rozumem". Jakmile je potřeba něco si nastudovat nebo se naučit, už je to známka toho, že na danou věc "přirozeně" nemají a že to před ostatními jen předstírají.
Sólisté: Jakmile musí někoho požádat o pomoc, berou to jako své selhání. V ideálním světě by to zvládli sami, ne?
Supermani a supermanky: Určitě je znáte – vždycky chtějí dokázat víc než ostatní. Déle pracují, stíhají více než jejich kolegové, více se věnují dětem, mají více koníčků a nejlépe vše najednou, protože uspět potřebují ve všech oblastech života.
Co se týče příčiny vzniku, nemají odborníci jasnou odpověď. Na vině může být přísná výchova a pocit, že člověk nebyl rodičům nikdy "dost dobrý", to je ale předmětem dalších studií. Pokud se v tom ale částečně poznáváte, mnohem podstatnější informace pro vás bude, jak s celým problémem naložit.
Terapeutka Audrey Ervin radí, aby si lidé trpící syndromem podvodníka uvědomili důležitou věc. "Rozdíl mezi vámi a ostatními není v tom, co umíte, ale v tom, co si o tom myslíte," říká. Jinými slovy: jsou to jenom vaše myšlenky. Ovšem zbavit se jich chce kus práce.
Chybujte a věřte sobě
Doktorka Ervin doporučuje ve chvíli, kdy vás podobná myšlenka napadne, nechat ji proběhnout hlavou a dále nerozvíjet. Snažit se mozek přesvědčit, že myšlenka "nejsem dost dobrá" vás nikam dopředu neposune a tak není důležité se jí zabývat. Prostě ji nechte odplout.
Cvičení pro pokročilejší se jmenuje "udělej chybu". Dělají je ostatně všichni a ne nadarmo se říká, že chybami se člověk učí. Zkuste si svou práci zkontrolovat jen jednou i rizikem, že tam chybička bude. Uvidíte, že se nakonec nic strašlivého nestane.
Smiřte se s tím, že stále je co se učit. A nejde jen o vzdělání, ale i o umění hovořit s lidmi, říkat jim nepříjemné věci, prezentovat, řídit… a zkuste víc věřit své práci a ne jen tomu, co řeknou ostatní. Nikdo by neměl mít větší vliv na to, jak se cítíte, než vy sám – ani váš šéf, který vás hodnotí. Jen tak člověk obstojí v práci i sám před sebou.
