Jste smutní? Nebojte, nebudeme se snažit vás rozveselovat. Raději pojďme prozkoumat, k čemu je vlastně smutek v našem životě dobrý.
Zkusme si představit, jak by vypadala slavná umělecká díla minulosti, kdyby jejich tvůrci podlehli kultu pozitivního myšlení. Jakub Schikaneder by nenamaloval žádný ze svých nejslavnějších obrazů a místo toho, aby se potuloval mlžnými a pošmournými pražskými uličkami s poblikávajícími okny, by vyrazil někam za sluníčkem. Gustav Mahler by namísto tklivých tónů své Páté symfonie složil nějaký břeskný pochod. Emily Brontëová by ve snaze dopsat román Na Větrné hůrce stvořila kýčovitý kousek z červené knihovny, Karel Hynek Mácha by se místo psaní poezie více soustředil na právnické studium, Lars von Trier by spolykal hrst pilulek pro dobrou náladu a nenatočil by téměř nic, co by stálo za řeč. Umělci zkrátka smutek potřebují, je pro ně důležitým zdrojem inspirace.
Ale v běžném životě se tváříme, že se nás to netýká. Smutek zachycený v uměleckém díle je v pořádku, v našich všedních dnech je nám ale na obtíž. Propaguje se pozitivní přístup (i když teď, v období pandemie, se význam slova „pozitivní“ přece jen stal poněkud relativní) a smutek jako by neměl žádnou hodnotu. Zdá se zbytečný, neproduktivní.
Potlačování smutku se podepisuje na našem zdraví.
Jiné negativní emoce nám přinášejí určitý užitek. Strach nám pomáhá rozpoznat nebezpečí a vyhnout se mu. Vztek je velký motivátor, který v nás vybudí energii a žene nás do akce. Dokonce i znechucení bylo našim předkům užitečné, zápach byl indikátorem přítomnosti rozkladných bakterií a pomáhal vyhnout se infekci.
Ale smutek? K čemu je vlastně potřeba? Když už si jednou projdeme obdobím puberty, kdy je tak trochu v módě tvářit se, že máme „hluboký v srdci žal“, smutek je nám na obtíž. Nechceme ho prožívat a hlavně jím nechceme obtěžovat své okolí.
Potlačený smutek vás dostihne
V životě našich předků měl smutek své vyhrazené místo. A to nejenom na pohřbech. Začlenili ho i do kalendáře, advent, a zejména předvelikonoční půst byla období zklidnění, kdy se měl člověk zdržet světských zábav a věnovat se duchovnímu růstu. Za našich časů je ale smutek vnímán jako porucha, emoce, která do našeho života nepatří. Když jsme smutní, je potřeba to řešit. Jít si zaběhat, stáhnout si meditační aplikaci, vyrazit si s přáteli, pustit si něco na Netflixu, dát si na zeď na Facebooku motivační citát a sčítat lajky.
Psychologické studie ovšem ukazují, že dlouhodobé potlačování smutku se podepisuje na našem duševním a nakonec i tělesném zdraví. Německá psycholožka Gloria Luong se svým týmem dlouhodobě sledovala 365 dobrovolníků nejrůznějšího věku, zaznamenávala jejich každodenní pocity a současně sledovala jejich celkový psychický i tělesný stav. Ukázalo se, že lidé, kteří trvale potlačují smutek, za to platí vysokou cenu – nálož nezpracovaných emocí se v určitém okamžiku negativně projeví, ať už celkovou nespokojeností s vlastním životem, nebo třeba množstvím zdravotních problémů.
„Pokud některou emoci považujeme za nežádoucí a dlouhodobě se snažíme ji potlačit, dostáváme se tím do nebezpečné pasti,“ dodává klinický psycholog Noam Shpancer. „Udržujeme se ve stavu trvalé ostražitosti. Ten strach z negativního prožitku je negativním prožitkem sám o sobě.“
U lidí, kteří si nedovolí prožívat smutek, na sebe často může vzít podobu nějaké jiné emoce. Často to bývá hněv, který nám – na rozdíl od smutku – dává pocit, že máme nad situací kontrolu. Hněv nebo vztek jako náhrada za lítost či smutek se často objevují u mužů, kteří jsou od dětství zpracováváni pod hesly „kluci nepláčou“, „nebreč, nebuď jak holka“. Už odmalička se tak učí zakázanou emoci potlačovat a vnímat ji jako něco jiného. Když se zlobím, jsem silný chlap, žádná bačkora. U žen to někdy bývá přesně naopak – pokud se neumějí zlobit, jít do konfliktu se svým okolím, smutkem a lítostivostí se projevuje jejich neschopnost postavit se sama za sebe a obhájit si své potřeby.
Přezůvky a dobrou náladu s sebou
Mnozí z nás zapírají svůj smutek ani ne tak kvůli sobě, jako z domnělé ohleduplnosti k okolí. Smutný člověk působí dojmem, že si říká o soucit. A protože smutek v naší kultuře je potřeba ihned zahánět, ostatní se mohou cítit povinováni smutného člověka rozveselovat. Nikdo nechce působit jako nebožák šířící „negativní energii“ nebo jako emocionální vyděrač, který se chce nechat svým okolím litovat. Společenský tlak na to, abychom alespoň navenek vypadali šťastně, je ohromný.
Psycholog Brock Bastian podnikl se skupinou dobrovolníků experiment, kterým prokázal, že povinnost tvářit se vesele a šťastně fakticky zhoršuje náš psychický stav. Účastníky pokusu rozdělil do tří skupin a dal jim vyřešit sérii rébusů. Některé z nich byly ve skutečnosti neřešitelné, což ovšem dobrovolníci nevěděli. Neúspěch při řešení rébusů v nich měl vyvolat určitou míru stresu. Dvě skupiny pracovaly v neutrálním prostředí, třetí skupina pak byla v místnosti vyzdobené spoustou veselých motivačních citátů a psychologové je předem „posilovali“ rádoby rozveselujícími průpovídkami. Ve finále pokusu Brock Bastian zjišťoval míru úzkosti všech účastníků. Ukázalo se, že ti, kteří pracovali ve „veselé“ místnosti a prošli masáží pozitivních průpovídek, se cítili výrazně hůře.
„Když se lidé nacházejí v prostředí, kde se vysoko oceňuje dobrá nálada a veselost, cítí se pod tlakem, aby skutečně byli veselí a dobře naladění. Pokud ale prožijí nějaký neúspěch – v tomto případě ztroskotají při řešení úkolu – dostávají se do vnitřního konfliktu, vyčítají si, že nejsou dostatečně pozitivní, což zhoršuje jejich psychický stav,“ vysvětluje psycholog.
Snad každý z nás to někdy prožil – na letním táboře, na pracovním teambuildingu, na cvičení nebo na firemním večírku jsme se ocitli v prostředí, které vzbuzovalo dojem, že všichni kromě nás jsou ukrutně veselí a pozitivní. Z doby vysokoškolských studií si vzpomínám na jakýsi kolejní klub, který lákal k návštěvě heslem: „Přezůvky a dobrou náladu s sebou“. Už tehdy mi připadalo, že nikdo příčetný by do takového spolku nevstoupil.
Jako pastelky v krabičce
Vraťme se ale k otázce, k čemu je vlastně dobrý smutek? Nejde jen o to, že je potřeba ho ventilovat, prožít a přežít. Nové psychologické výzkumy ukazují, že i smutná nálada má své benefity a přináší nám také něco pozitivního. Smutek například zlepšuje paměť, ze smutných situací si zapamatujeme více detailů, než když jedeme na vlně dobré nálady. Lidé, kteří jsou v danou chvíli smutní, jsou také ke svým protějškům pozornější a mají lepší úsudek. Smutná nálada nás vede k empatičtějšímu a jemnějšímu způsobu komunikace, takže smutní lidé jsou přesvědčivější a umějí lépe naslouchat druhým. (Ve všech případech samozřejmě hovoříme o lehkém a pomíjivém situačním smutku, nikoli o zoufalství, jaké prožíváme při velkých životních ztrátách.) Především však je smutek pro nás určitou informací, je to směrovka na cestě životem, která nám pomáhá navigovat naši duši
Smutek má i své benefity, vede třeba k větší empatii.
Smutek je také prožitek, jeden z mnoha, které potřebujeme k tomu, abychom se mohli stát skutečně lidmi, empatickými přáteli, dobrými partnery, laskavými rodiči. Psychiatr Richard Lane popisuje naši škálu emocí jako pastelky v krabičce. „Každý má ve své krabičce jiný počet a jiné odstíny pastelek a právě to z nás dělá jedinečné osobnosti,“ vysvětluje.
Některé odstíny smutku jsou hořkosladce příjemné a sami si je s oblibou přivoláváme – třeba melancholii při procházce podzimní alejí za sychravého počasí nebo nostalgii při prohlížení starých rodinných alb. Stesk, když se nemůžeme vidět s milovaným člověkem, a žal, když toho člověka ztratíme definitivně, jsou zase součástí lásky k onomu člověku, břemenem, které na sebe bereme dobrovolně, protože bez něj by láska nebyla úplná. Smutek nám přináší také katarzi, protože jednoho dne přece jen odezní. A jako když se skrze mraky proderou po dešti první sluneční paprsky, i odeznívající smutek nám pomáhá o to intenzivněji vnímat záblesky radosti.
Alexitymie je porucha, jejíž oběti nejsou schopny prožívat určité emoce. V jejich „krabičce s pastelkami“ některý odstín chybí. Jde vlastně o druh emocionální barvosleposti. Může se to týkat i smutku. „Na pohřbu své matky jsem se strašně pohádala se zaměstnancem pohřební služby. Křičela jsem na něj, bylo mi hrozně, ale nebyla jsem schopna říct proč,“ popisuje americká novinářka a autorka literatury faktu Joselin Linder svou neschopnost truchlit.
ALEXITYMIE ANEB NEVÍM, CO JE SMUTEK
I když někdy popisujeme lehký smutek slovem „depka“, rozdíl mezi těmito dvěma stavy je propastný. Depresi sice smutek také provází, ale k němu se druží i mnohé další příznaky: ztráta energie, poruchy spánku, neschopnost soustředění, hubnutí (nebo naopak přibírání na váze), neschopnost prožívat pozitivní emoce, v krajním případě i sebevražedné myšlenky. Smutek se obvykle pojí s konkrétní příčinou a po čase sám od sebe odeznívá, zatímco deprese přetrvává, její oběť se nemůže jen tak „vzchopit“. Na rozdíl od smutku je depresi potřeba řešit s terapeutem a nasadit vhodnou léčbu.
SMUTEK, NEBO DEPRESE?
