Kde se vidíte za 10 let? Otázka, kterou bychom měli občas klást sami sobě

20. dubna 2017
Kde se vidíte za 10 let? Otázka, kterou bychom měli občas klást sami sobě

„Na vaší židli,“ odpověděla prý kdysi na tuhle otázku svého budoucího šéfa dnes legendární královna arogance Anna Wintour. Ale otázka, kde byste chtěli být za pět či deset let, není jen obligátní léčkou u pracovních pohovorů. Měli bychom ji klást sami sobě. 

Před deseti lety jsem si touhle otázkou byla jistá. Bylo to pár měsíců po narození mé mladší dcery. Naše čtyřčlenná rodina s rotvajlerem Rudolfem se stěhovala z jednoho provizorního bytu do druhého a já jsem každou chvíli, kdy dítě na chvíli usnulo, trávila tím, že jsem psala články na nejpitomější témata („10 důvodů, proč se Brad neměl rozvádět s Jennifer“) kamkoli, kde byli ochotni je publikovat, abych si přivydělala k mateřské.

Vzhledem k permanentnímu stěhování jsem většinu oblečení měla v igelitových pytlích na odpadky a podle toho vypadalo. Já sama jsem taky nevypadala nejlíp. Bývalí kolegové mi při občasných setkáních gratulovali ke třetímu těhotenství. Neměla jsem ale moc času se s nimi vybavovat, protože většinou mě někam vláčel pes na vodítku a kočárek vlál za mnou.

Takže jsem se příliš nezamýšlela nad tím, kde bych chtěla být za deset let. Věděla jsem to. Chci být v bytě, který bude konečně naším definitivním domovem. Chci mít svou skříň na oblečení. Chci mít práci, která mě nebude nutit shánět další a další melouchy.

Jako samozřejmost jsem brala, že budu mnohem rozumnější, sebevědomější a spořádanější. Nebudu nosit punčocháče s dírami na palcích a nebudu mít kabelku plnou drobků (o použitých papírových plenkách ani nemluvě). Budu zkrátka konečně dospělá.

Ty první tři věci se mi splnily. Pokud jde o ty další – ne, v kabelce už nenosím počurané plenky, ale jinak jsem stále jaksi na půl cesty. Především jsem tenkrát ale netušila, že i po deseti letech budu uvnitř stejně nejistá.

Že pořád budu mít chuť vlézt pod stůl, když mi zavolají z finančního úřadu. Že se pořád budu bát otevírat dopisy s modrým pruhem. Je tohle ta dospělost? Buď jsem jí ještě nedosáhla, anebo je dospělost něco úplně jiného, než si představujeme v deseti, ve dvaceti nebo i ve třiceti letech.

Nikdy nevíte... nebo ano?

Americký psycholog Daniel Gilbert tvrdí, že v žádném věku nejsme schopni odhadnout, co nás v budoucnu udělá šťastnějšími. Proto si mladí lidé pořizují tetování, která potom ve středním věku nechávají bolestivě odstraňovat. Proto si pořizují obrovské hypotéky na byty nebo satelitní domky, které jim ničí život několik následujících desetiletí.

„Jako psychologa mě fascinovala otázka: Proč stále činíme rozhodnutí, kterých bude naše budoucí já později litovat?“ říká.

Jedním z hlavních důvodů je podle něj to, že podceňujeme úžasnou moc času. Víme, že se měníme. Vidíme to na ostatních lidech. Shovívavě se usmíváme tomu, čemu jsme věřili a jak jsme žili, když nám bylo patnáct nebo dvacet.

„Proč jsem si proboha tenkrát nechala udělat trvalou? A proč jsem toho kluka neposlala do háje, když se ke mně choval tak příšerně?“ Ale současně bláhově věříme tomu, že teď, právě v téhle chvíli, už jsme doopravdy zmoudřeli.

„Lidi ve středním věku, jako jsem já, se často na svoje náctileté já dívají se směsicí pobavení a soucitu. Ale neuvědomujeme si, že naše budoucí já se bude s podobnými pocity ohlížet za tím, jací jsme byli dnes. Každý z nás žije v iluzi, že teď, právě teď už se stal člověkem, kterým vždycky měl být, a bude takový po zbytek svého života. A podle toho se rozhoduje,“ tvrdí Daniel Gilbert.

Jeho tvrzení podporuje rozsáhlá studie, provedená na Princetonské univerzitě. Účastnilo se jí 19 tisíc lidí ve věku od 18 do 68 let. Polovina z nich měla posoudit, jak se jejich zásadní životní hodnoty změnily za posledních deset let.

Druhá polovina měla odhadnout, jak se jejich životní hodnoty promění v příštích deseti letech.

Ukázalo se, že v mládí se měníme radikálněji a rychleji než v pozdějším věku. Ale naše hodnoty se proměňují až do stáří, a mnohem víc, než předem očekáváme

. I pětapadesátiletý člověk, který si myslí, že „teď už konečně“ zmoudřel a že odteď už se nezmění, se s největší pravděpodobností mýlí.

Já za deset let

Když dnes přemýšlím o tom, kde bych se chtěla vidět za dalších deset let, nejsem si už zdaleka tak jistá, jako jsem byla tenkrát. Za tu dobu budou moje dcery už velké. Získám svobodu, o které si teď pořád ještě můžu nechat jen snít.

Představuju si, že obsadím jeden z jejich pokojíčků a udělám si z něj pracovnu, ve které bude počítač, malířský stojan a spousta klubek na pletení.

Představuju si také, že bych chtěla posedávat v pražských kavárnách s notebookem jako spisovatelka na volné noze. Ale je to opravdu to, co si za deset let budu přát? Možná že Daniel Gilbert má pravdu a po uplynutí další dekády mi bude nejlíp ve chvíli, kdy budu zalévat vlastní záhon rajčat na chalupě. Anebo na manažerském mítinku. Kdo ví?

Možná že spíš než nad tím, kde bych chtěla být, bych měla přemýšlet nad tím, kým bych chtěla být. A v tomto ohledu mám docela jasnou představu. Chtěla bych být ženou, která dělá přesně to, co chce, a nikomu se za to neomlouvá.

Chtěla bych umět říct, že mi něco vadí, místo abych se tím potichu užírala několik následujících týdnů. Chtěla bych v každém okamžiku vědět, že jsem dost dobrá, bez ohledu na to, co si o mně myslí ostatní. A samozřejmě, až mi bude padesát dva, už nebudu nosit punčocháče s dírami na palcích a kabelku plnou drobků.

Článek připravil časopis Moje psychologie.

Jdi na homepageZpět na začátek
Další příběhy