Jak jste strávili silvestrovský večer? Holka z reklamky vyměnila tepláky a knihu za spontánní výlet do pivovaru a půlnoční projekci vánočního filmu s Richardem Krajčem. To je program hodný skutečné milovnice bizáru a nebezpečí!
Miluji bizarnosti. Moji přátelé to dobře vědí, a tak mi zprávy plní odkazy na to nejpodivnější, co internet nabízí. Nadšeně beru všechno od videí ruských pitek přes pudly v trikotu až po diskuzní vlákna na Facebooku. Schválně, zkuste si najít co nejbizarnější fakta ze zvířecí říše, rentgenové snímky předmětů, které se lidem zasekly v zadku, nebo jen prozkoumejte taje AliExpressu a příště v hospodě budete se všemi těmi náhodnými znalostmi za hvězdu.
TIP NA VIDEO: Richard Krajčo a jeho netradiční cukroví
Kvůli téhle mojí libůstce se občas dostávám do situací, ze kterých se jen těžko vybrušuje, a já si až pozdě uvědomím, že není všechno zlato, co se třpytí, ale zato že každá nádražka lepí. To mi většinou dojde právě v momentě, kdy s bandou opilých chlápků v zaplivané čtyřce diskutuji o emocionálním životě tuleňů a míchám tuzemák se zelenou. A nejhorší je, když se v jedné domácnosti sejdou takoví lidé dva.
Jak už to tak bývá, kovářova kobyla chodí bosa. Zatímco v korporátu trávím mládí plánováním, ve volném čase si nedokážu vytvořit plán ani na následující hodinu, natož pak na týden či dva. Silvestrovský večer slibující největší party roku mě tak zastihl s knihou v ruce a v teplákách na gauči. Zrovna, když jsem se skvěle uvelebila, zaslechla jsem z kuchyně rozhodný mužský hlas: „Vstávej, jdeme se bavit!“ Protože vím, že proti tomuhle tónu nemá smysl bojovat, bez protestů jsem se zvedla a knihu si, jen pro jistotu, vzala s sebou do kabelky.
Sešli jsme se s pár kamarády a večer probíhal překvapivě příjemně. Procházka lesem k pivovaru, něco málo dobrého piva a moc milý řidič autobusu na cestě zpátky, který nás nevysadil u krajnice ani v momentě, kdy jsme se navzájem začali trumfovat v nejhorších zážitcích z nemocnic. Kéž by nás raději vyhodil! To bychom totiž museli jít na byt pěšky a nestihli bychom tak půlnoční promítání vánočního filmu s Richardem Krajčem v hlavní roli. Snímek, který si vzal trošku z Lásky nebeské a trošku ze Sám doma, nechal si scénář polského originálu a celý je zasazený do očividně studiových kulis a umělého sněhu, není zrovna zárukou kvalitního kinematografického zážitku, to dá rozum.
Důvod, proč jsme si vybrali právě tenhle film k rozloučení se s loňským rokem (kromě společné lásky k bizárům), je nasnadě – brzy budou zveřejněny nominace na České lvy a někdo tak musí určit českou Zlatou malinu. Úkol je to sice nevděčný, ale o to zábavnější, pokud máte dost chlebíčků, obroušené hrany a tu správnou společnost. Díky tomuhle dospěláckému silvestru jsem pak druhý den zjistila, že nemít na Nový rok kocovinu není vůbec špatné.
Hned ráno jsem totiž chlapci oplatila jeho spontánní silvestrovský plán a se slibem, že další výlet skončí zase v jiném pivovaru, jsem ho dotáhla na nádraží. To jsem totiž ještě netušila, že slibovaný pivovar bude zavřený, lesní cesta, kterou jsem vybrala, bude z poloviny vést podél silnice a že leden letos nebude od slova led, ale spíš od bahna. Naštěstí jsem si správnou společnost nechala i do nového roku a zase jsem se tak ujistila v tom, že jít s tím, kdo tě má rád, se dá i na konec světa. A třeba bahnem, podél silnice a s prázdným žaludkem.
