Nuda v práci vede k job-hoppingu

Nuda v práci vede k job-hoppingu Zdroj: istock.com

Jak začít milovat svou obyčejnou práci?

Úspěšní lidé i různé příručky nám často tvrdí, že máme „jít za svým snem“ a dělat v životě to, co je naší „vášní“. Ale ne každému se to poštěstí. Nešlo by to i naopak? Je možné začít milovat svou obyčejnou práci, kterou už dávno děláte? 

Letos se mi podařilo obhájit disertaci. Stálo mě to ohromné úsilí, musela jsem překonávat spoustu překážek, setkávala jsem se s nepochopením. Během toho jsem řešila zdravotní potíže, nedostatek času i nepřejícnost některých kolegů. Ke konci jsem vyčerpala své téma, sebe samu a upřímně jsem nesnášela vše, co se této práce byť jen vzdáleně týkalo. Často jsem se zamýšlela nad tím, proč vlastně pokračuji, jestli by nebylo lepší to vzdát. To, že nějaký projekt nebo zaměstnání bolí, totiž podle mnoha motivačních koučů znamená, že jde o mrhání energií. Tu bych měla nasměrovat lépe – a objevit svou vášeň. Pokud budu na této vášnivé vlně, všechno bude snadné, problémy zmizí a budu dělat právě to, k čemu jsem se narodila.

Dřina a odříkání nejsou v kurzu. Naštěstí jsem si v nejnáročnějších chvílích uvědomovala, že jsem sice připravená unést neúspěch, ale pokud bych se o dokončení ani nepokusila, odpouštěla bych si to velmi těžko. I proto, že na počátku stály velké ideály, upřímná snaha rozvinout zajímavý nápad a touha změnit něco k lepšímu. Konec jsem protrpěla, ale s odstupem už můžu říct, že to stálo za to, z výsledku mám radost, a navíc jsem si znovu potvrdila, co jsem tušila už dříve, tedy že vášeň se dost přeceňuje.

Všeho moc škodí

Hledání vášně se stalo jakousi motivační mantrou. Věřím, že se zčásti jedná o nevhodný překlad anglického „passion“. Tento výraz má v angličtině menší sílu, není tak dramatický a snad i méně svádí na scestí. Osobně dávám přednost překladu ve smyslu schopnosti se pro něco nadchnout. Ta předpokládá, že daná činnost je v souladu s tím, v co věříme, a zároveň nás zaujala. Psychologové ostatně tuto vášeň znají jako vnitřní motivátory. Na rozdíl od těch vnějších, jako jsou třeba nabídnutá odměna, soupeření s kamarádkou nebo stanovená kritéria v práci, vnitřní motivace vychází z přesvědčení a hodnot, které jsou nám vlastní a se kterými se ztotožňujeme. Proto působí daleko účinněji. Vůbec to ale neznamená, že nalezení vášně vyřeší překážky, jen nám dá více síly a odhodlání je překonat. Ostatně ani partnerský vztah nelze založit výhradně na vášni. Časem přicházejí všední chvíle, potřeba společného úsilí i nepříjemných ústupků.

Vášeň jako past

Takové hledání vášně může život totiž docela zkomplikovat. Jako se to stalo jedné z mých známých, která na radu zaslechnutou na motivační přednášce dala výpověď v zaměstnání, kde velmi úspěšně reprezentovala firmy vyrábějící vonné esence. Přála si založit vlastní masérskou praxi. Namísto pozvolné a plánované změny, kdy se propojení původní práce s novou kvalifikací přímo nabízelo, zvolila radikální řešení. Zhruba rok poté byla unavená, bez peněz a působila dojmem člověka, od kterého bych se namasírovat rozhodně nenechala. Nakonec se vrátila na původní místo, obohacená o životní lekci a s mnohem větší pokorou.

„Prostě dělejte, co máte ráda, nebo se naučte mít ráda to, co děláte,“ pokrčila rameny herečka a múza Květa Fialová, když jsem se jí v rámci jednoho rozhovoru před pár lety na hledání vášně vyptávala. Druhá polovina jejího doporučení směřuje k tomu, že i když nemáme zrovna vysněnou pracovní pozici, dá se vždy najít něco pozitivního, na čem stavět svou spokojenost. Ať už to bude třeba možnost realizovat nějaký menší projekt, někomu konkrétnímu pomoci, nebo zpříjemňovat život lidem okolo. Když českým médiím před časem poskytl rozhovor Calvin Newport, autor knihy Hluboká práce, její slova potvrdil: „Lidé, kteří se naučili milovat, co dělají, bývají šťastnější než ti, kteří se rozhodli dělat, co milují.“ Následování vášně podle něj vede spíše ke střídání zaměstnání a únavě z marného hledání.

Dobrá a špatná práce

Žádná práce, ani ta vysněná, není jen zábava. Jsou dobré dny a horší dny, zajímavé i nudné úkoly. Autor knihy Pracujte méně, udělejte více, Michael B. Stanier, rozlišuje práci špatnou, dobrou a skvělou. Důležité přitom je, že každé zaměstnání nebo profese zahrnuje všechny tři složky. Když se naučíme je od sebe rozpoznat, můžeme vyhledávat a podporovat to, co považujeme za skvělé, inspirativní a co nás rozvíjí. Je to ale třešnička na dortu, většinu tvoří tzv. dobrá práce, která obnáší vše nezbytné okolo, co nemusíme mít nutně rádi, například nudné papírování, ale co prostě tak nějak patří k věci a skvělou práci umožňuje.

Špatná práce pak zahrnuje činnosti vysloveně neoblíbené a my bychom si měli hlídat, abychom se v nich neutopili, aby nepřevažovaly a aby skvělou práci nepřetloukly. Potěšení ze skvělé práce je dostupné úplně každému. Stačí pochopit, že nejde o setrvalý stav, ale spíše o okamžiky nebo úseky naplnění a potěšení, kdy zapomínáme na čas a dostáváme se do stavu, který Mihaly Csikszentmihalyi popsal jako flow – tedy ponoření a plynutí. Ty učiní i špatnou práci snesitelnou a tou dobrou nás provedou jako majáky. Jinak řečeno, můžou nás štvát jednotlivé stromy, ale pořád bychom měli vidět les, o který stojí za to pečovat.

Když cesta není cíl

Může se však stát, že se nám někde v průběhu času popletou prostředky a výsledky. Cesta může být sama o sobě cílem, ale často taky nemusí a není. Pokud si například budu užívat psaní tohoto článku, ale odevzdám jej pozdě, jakákoli snaha se prostě nepočítá. Podobně je určitě fajn mít spousty nápadů, ale nakonec rozhoduje hlavně schopnost některý z nich realizovat a dotáhnout do zdárného konce. Hledat potěšení v samotné realizaci konkrétního projektu se může stát hlavní překážkou úspěšného dokončení. „Hůř se vyrovnáváme se složitými situacemi především kvůli své neschopnosti trpět. „,Trpět‘ a ,trpělivost‘ mají stejný základ,“ říká k tomu psychoterapeut Lukáš Králíček.

Třeba právě na příkladu vysokoškolského studia jde především o prokázání schopnosti dostát závazku a dokončit náročné zadání. Student musí dojít i poznání, že smyslem závěrečné práce není ani spasit svět, ani si užít nějakou zvláštní zábavu, ale prostě ji se ctí obhájit a získat tak oprávnění se ve svém oboru vyjadřovat kvalifikovaně. Upřednostňovat krátkodobé potěšení před dlouhodobým naplněním je člověku do jisté míry přirozené, ale velké objevy, nosné myšlenky i velká díla by se neobešly bez určitého utrpení. Něco obětovat ale ještě neznamená být obětí. Schopnost stavět se překážkám čelem naopak ukazuje, že máme život ve svých rukou a neseme za něj plnou zodpovědnost. Ať už se zrovna daří více, nebo méně.

Úspěch přes noc neexistuje

Vynálezci Thomasu Alva Edisonovi se připisují slova: „Znám dva tisíce způsobů, jak nevyrobit žárovku.“ Za každým velkým úspěchem stojí mnoho nezdařených pokusů, ty však nejsou tak na očích. Hledači vášně mají občas tendenci přehlížet, že idolům, které obdivují, také nešlo vše vždy jako po másle. Podle anglického spisovatele Thomase Fullera: „Je všechno obtížné, než se to stane snadným.“

Calvin Newport jako jeden z faktorů štěstí v práci uvádí dosažení určitého mistrovství. Podle něj vášeň nemáme objevovat, ale cíleně si ji vytvářet. Za krásné baletní figury se platí do krve rozedřenými chodidly, za každou napsanou knihu bezesnými nocemi plnými pochybností a za každý úspěch v práci hodinami dřiny.

I méně zajímavé zaměstnání se ale dá dělat s upřímným zaujetím, dá se v něm najít smysl. Když profesor Jan Sokol spoluzakládal nový humanitní směr (a později celou fakultu), odpověděl na otázku ohledně uplatnění absolventů: „Budou třeba prodávat banány, ale budou to dělat dobře.“ Pod jeho vedením jsem se mimo jiné naučila, že prodávat banány neznamená, že budu vždy prodavačkou ovoce a zeleniny, ale právě jen to, že tuto činnost z určitých důvodů a po nějaký čas právě dělám. Třeba proto, že mi zajistí živobytí, zatímco po nocích napíšu úžasný román. Výrazně navíc pomůže ujasnit si, čeho si přejeme dosáhnout či co zde po sobě chceme zanechat, a každý den v duchu této vize postoupit dál alespoň o malý krůček. Úspěch se neměří porovnáním se s jinými lidmi, ale právě jen vlastním pocitem naplnění. A ten máme každý ve své hlavě.

Článek vyšel v magazínu Moje psychologie!