Životopisný Zátopek zahájil filmový festival v Karlových Varech a sklízí vesměs pozitivní reakce. Nedílnou součástí snímku je vedle skvělých hereckých výkonů a poutavého příběhu také hudba. Stojí za ní česká skladatelka Beata Hlavenková. Silné emoce se ozývají v každém tónu její hudby. Jak tato žena tvoří a čím ji postava Emila Zátopka okouzlila?
Pojďme rovnou k jádru věci: Stojí za hudbou k očekávanému filmu Zátopek. Měla jste hned jasno v tom, jak by měla znít? To rozhodně ne. Skládání filmové hudby je krásný, kreativní proces, který zahrnuje čtení scénáře, porozumění příběhu, hledání emocí, hudebních nápadů. Pak je třeba poskládat dohromady motivy ze všech inspiračních zdrojů, naplánovat nástrojové obsazení a tak dále.
TIP NA VIDEO: Hvězdy filmu Zátopek na červeném koberci ve Varech
Jaký je v Zátopkovi stěžejní hudební motiv a co vás k tomu nápadu inspirovalo? Pro mě bylo prvním impulsem čtení scénáře a pak také první natáčecí den, kterého jsem se účastnila. Po něm mi režisér David Ondříček volal, ať hned něco napíšu, což mě inspirovalo. Z toho se zrodil nápad, že by hudba k filmu mohla vycházet z průměrného tempa Zátopkova běhu. Byla jsem si rovněž vědoma záliby hlavních postav ve folklórních písních. To jsou různá hudební i myšlenková východiska, která mi pomáhala hudbu sestavit.
A jak dál probíhal už konkrétní tvůrčí proces? Kromě toho, že jsem spoustu věcí nahrála a připravila sama, jsem také strávila den ve studiu se Score Orchestrem a dirigentkou Michaelou Rósza Růžičkovou. Spolupracovala jsem i s trumpetistou Oskarem Törökem a pár dalšími hosty. Celé se to pak finálně smíchalo, to dělal Michal Pekárek. Vznikl jeden mix pro kina a pak se to ještě celé předělalo pro album Zátopek, které vyjde na nádherném červeném vinylu u Minority Records.
Bojí se hudebník, jak veřejnost jeho hudbu přijme? Ani ne, já vlastně nevím. Nějak vycházím z toho, že všichni zúčastnění, kteří tvoří nějaké dílo, automaticky udělají maximum. A když se to někomu nelíbí, tak na to má právo a je to jeho volba. Ale zajímá mě konstruktivní kritika, ta může během procesu tvorby sloužit i jako inspirace.
Jak se vy díváte na samotného Emila Zátopka, jeho manželku, jeho život? Obě postavy jsou mi blízké svojí houževnatostí, zápalem pro svou životní vášeň. Tomu dost rozumím. Život se skládá z plusů a minusů, jen tak tvoří celek. Já bych třeba nedokázala nemít děti kvůli kariéře. Ale každý máme svoji jedinečnou cestu a není na nás posuzovat nebo kritizovat cestu někoho jiného.
Něco jiného je skládat pro sebe a svou kapelu a něco jiného pro film. Teď jsem dlouhou dobu připravovala písně, aranže pro své nové album Žijutě, které vyjde na konci října. Trávila jsem dlouhé hodiny a dny u počítače a nahrávala, aranžovala, hledala zvuky, zpívala. Na albu bude kromě Kapely Snů jedenáct hostů, kteří mi průběžně posílali nahrávky ze svých studií a domovů, třeba až z New Yorku. Různě jsem je zakomponovávala nebo stříhala dle vlastní potřeby. Naštěstí jsem měla deadline, jinak bych to předělávala do nekonečna.
Pro mě je vaše hudba snová, zároveň se ale tóny vašeho piana vrývají pod kůži. Kdy se vám hudba stala osudem? Hudbu miluji od dětství a zřejmě nebylo úplně překvapením, že se jí věnuji v takové míře. Miluji svoji práci. Na novém albu zazní i texty s lehce cynickým nádechem. Budou tam věci, které jdou od snovosti více do reálného prožívání, a to v celé jeho syrovosti. Jsou rychlé, rytmické. Též jsem začala mnohem více zhudebňovat své vlastní texty. Můj hudební svět bude vždy tak trochu oscilovat mezi snovostí, filmovostí a písničkou, která se ke své popové podobě dostala skrze jazz, indie a klasiku.
Za desku Sně jste získala cenu Anděl v kategorii Sólová interpretka za nejvydařenější album roku 2019. Co je podle vás na tom albu jiné, výjimečné? Přelomovým albem pro mě bylo klavírní Theodoros (cena Anděl 2013, pozn. red.). Prozkoumávala jsem v něm pro mě do té doby velmi nekomfortní zónu sólového hráče. Hodně jsme se posunula, i když to nebylo jednoduché. S albem Sně jsem se po letech účinkování a psaní pro jiné zpěváky stala sama interpretkou, zpěvačkou. Toužila jsem po tom dlouhé roky, bránily mi ale moje vlastní předsudky a někdy i soudy jiných. Naučila jsem se v tomto ohledu věřit více sama sobě. Díky úžasné přítelkyni a hlasové průvodkyni Pavle Fendrichové jsem začala pracovat s hlasem. Ráda se učím nové věci, ráda prozkoumávám neprozkoumané a neobjevené.
Covidový rok byl pro hudebníky dosti náročný, ale je tu vidina lepších časů. Na co se chystáte? Byl, chybělo koncertování. Co mě taky dost mrzí, je absence amerických studentů na pražské pobočce NYU. Učila jsem tu roky, ale už třetí semestr bude prázdno. Tyto skutečnosti samozřejmě ovlivňují i finance. Ale rozhodně si nechci stěžovat, přineslo to i spoustu dobrého. Srovnala jsem si některé věci, naučila se něco nového, dořešila resty a taky začala hodně přemýšlet nad novými možnostmi a způsoby práce. Jiná cesta stejně není. Učím se každý den přijímat to, co je. A věřte, že teoreticky to vím skvěle, ale praxe někdy dost pokulhává… A ano, těším se na další spolupráce, nějaké mám už domluvené a mám z nich ohromnou radost.
