Vzpomínáte si ještě, jak jste přišli na to, že Ježíšek neexistuje? Holka z reklamky totiž ano. A bylo to tehdy nejen pro ni skutečně šokující zjištění…
Není mi úplně jasné proč, ale párkrát už jsem ve spojení se svým jménem zaslechla slovo drbna. Je to ošklivé označení, které se mi vůbec nelíbí. Jako kdybych snad mohla za to, že mi v puse chybí filtr, který by zachytával, co nemá být řečeno, a já tak povím úplně všechno. Marně jsem se snažila tuhle svou vlastnost ukočírovat, ale teď budu možná slavit úspěch – testuju totiž novou taktiku. Základ je nevědět nic, co zavání tajnostmi.
Když jsem byla malá, věřila jsem na Ježíška. Malovala jsem mu obrázky, k dopisům jsem mu přikládala drobné dárky a výstřižky z letáků, aby si autíčka nepopletl s panenkami. Pamatuju si, že jsem si lámala svou dětskou hlavičku, jak je kurňa možné, že 2000 let starý kmet zvládá obejít všechny děti, sehnat dárky a pak je ještě doručit v jeden den. Něco mi tam nehrálo. Jednou večer, s dostatečným předstihem a nadšením pro věc, jsem napsala dopis, udělala obálku z červeného papíru, inspirovaná reklamou na Coca-Colu na ni namalovala sobíky a dala ji za okno. Zhasla jsem světlo, zachumlala se do deky a vylezla si na parapet. Rozhodla jsem se totiž, že téhle záhadě přijdu na kloub.
Druhý den ráno jsem snídala potichu, měla jsem totiž plnou hlavu velkých starostí a musela jsem si srovnat všechna noční zjištění a myšlenky. Vzala jsem si aktovku a vydala se na cestu do školy. Po všech těch letech už si nepamatuju, co jsme se učili, ale myslím si, že jsem to nevnímala ani tehdy. Určitě ale vím, že mi hlavou zněla jen myšlenka, že to přece není možné! Určitě jsem na tom parapetu usnula a jen jsem měla popletené sny.
Pro jistotu jsem ale stejně na velkou přestávku svolala meeting na holčičích záchodech. To jsem ale ještě nevěděla, že potom skončím ve sborovně na koberečku kvůli hromadnému zhroucení spolužaček. Tušit tehdy, co to slovo znamená, pravděpodobně bych vykřikovala, že jsem vánoční disident a že nadvláda dospělých, udržovaná pomocí jejich spletitých lží, končí!
„To není možný! Ty lžeš! A fakt jsi to viděla?! Přece by nám nelhali! Ale Ježíšek existuje!“ Taková byla reakce mých spolužáků. Kluci a holky, bohužel, vím, co jsem viděla, a Ježíšek to nebyl. Ona noc byla zlomovým okamžikem ve vyšetřování svátečního případu. Ježíšek prostě neexistuje. Dopisy berou rodiče a pak podle nich nakupují v obchodech. Já byla odhodlaná v dalších dnech najít balicí papír a stužky, abych měla hmatatelný důkaz.
Z téhle kauzy jsem si ale tehdy vzala velké ponaučení. Nebylo to tedy o tom, že bych ve škole neměla šířit každý nový objev, ale hlavně o tom, že je důležité říkat nahlas věci, kterým věříme a jsou pravdivé, i když se to někomu nelíbí. A taky, že lhát se nemá. Doteď si totiž pamatuju to zklamání a nesouhlas, když jsem zjistila, že původ vánočních dárků není úplně transparentní a že mi moje vlastní maminka lže.
Moje děti, chudáci, tak sice přijdou o vánoční tajemno a napětí, ale zase jim zůstanou iluze o rodičovské bezúhonnosti a pravdomluvnosti, až jim povím, že Vánoce jsou hlavně o lásce k rodině a vděčnosti za spokojený domov. A že dárky si dáváme v rodině navzájem, abychom si udělali radost.
