První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě, pak automobil, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé dítě. Mezi tím samozřejmě barevný televizor a rekreační chata. Holka z reklamky se tentokrát zamýšlí nad grafem životního plánu, jak ho učitel Hájek nastavil ve třetím díle Básníků. Vzala ho totiž odzadu a začínám hledáním ideální chalupy.
Myslím, že pomalu, ale jistě začínám dospívat. Sice sama moc nevím, co si pod tím představit, ale vnímám na sobě změny a příznaky podle nočního googlování pasují právě do téhle diagnózy. Jak už to tak ale s googlováním příznaků a pročítáním různých diskuzních fór bývá, našla jsem i pár dalších možností – kromě dospělosti to ještě může být deprese, tumor dětské duše nebo blížící se termín podání daňového přiznání. Žít v romantické komedii z Hollywoodu, pomalu bych vybírala bílý laťkový plot a houpací křeslo na verandu. Americký sen je příliš daleko, ale česká kotlina má taky svoje mety, ke kterým se dá směřovat.
Česká kinematografie ty mety moc hezky popisuje. Učitel Hájek ve třetím díle Básníků mluví o grafu, do kterého se dá zanést život a jeho vývoj: „Jedno navazuje na druhé. Náhody jsou vyloučeny a nebo se s nimi počítá. Výchozím bodem je samozřejmě svatba. No a potom už jsou jenom samá pozitiva a sociální jistoty. První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě, pak automobil, druhá dovolená v Jugoslávii, druhé dítě. Mezi tím samozřejmě rekreační chata, taktéž i barevný televizor.“
U nás doma to máme trošku zpřeházené, ale jinak plníme plán na jedničku. V bývalé Jugošce jsme se seznámili, tedy odškrtnuto, místo prvního dítěte máme psa a auto už jsme stihli nejen koupit, ale i prodat. Barevný televizor se transformoval v promítačku a plátno přes půl stěny. Z životního grafu se nám stalo spíš bodové schéma, zanesené do korporátní šedi běžných dnů, a tak jsme vzdali nějaký plán a skočili rovnou na pořízení chaty.
Zatímco tohle píšu, ještě pořád se mi protáčí oči a nevěřícně točí hlava kolem dokola. Hezky popořádku. Po měsících čekání a hledání vhodných objektů jsme v pátek večer narazili hned na tři chaty, které splňují naše podmínky a ještě navíc jsou kousek od sebe. Pozitivně naladění a vybavení dostatkem alkoholu jsme hned ráno vyrazili na bojový průzkum terénu. Po cestě vlakem dostala každá chata svoji přezdívku a řádek v excelové tabulce (ať žije pracovní deformace!) a my se tak mohli naplno těšit na prohlídky Zříceniny, Kapradinky a Perníkovky. Realita na sebe ale nenechala dlouho čekat.
Když jedete na chatu s přezdívkou Zřícenina, tak nějak nečekáte, že bude v exkluzivním stavu. A to je dobře, protože v takovém případě i stojící komín a kůlna na zahradě jsou dost pozitivní překvapení. O něco horší je, když zjistíte, že „pěší přístupová cesta“ je ve skutečnosti průrva podél plotu ve srázu zhruba v 75° úhlu a vrátka jsou díra v sousedovic plotě. Chata Kapradinka se tvářila nadějněji; sice menší pozemek, ale zas o to víc stojících zdí a nižší cena. Nadějné to bylo zhruba do momentu, než na sebe narazily představy naše a realitního makléře. Když se řekne samota, klid a soukromí, tak my si sice představíme klid, samotu a soukromí, ale zřejmě je možné vyložit to taky jako chatka na zahradě jiné chaty, přístupná jen přes terasu sousedů.
Cestu jsme zakončili na Perníkovce. Možná to bylo tím, že už byla zlatá hodinka, možná svou roli sehrál i fakt, že se nám nějak podezřele zmenšila zásoba alkoholu, ale Perníkovka si nás získala na první dobrou. Bohužel ta ale zase levituje nad cizím pozemkem a při první podzimní fujavici patrně spadne. Škoda, protože já už se tam úplně viděla s dětmi na pískovišti. Teda pokud je pískoviště další bod životního plánu. Ten se zatím, spolu s plněním dospěláckých bobříků, odkládá na neurčito a nás čeká další spousta nocí ve stanu.
