Moc dobře víte, co bude váš protějšek říkat, a v polovině promluvy ho už vlastně nevnímáte, protože myslíte na to, co řeknete. Cílem je mluvit, ujmout se slova. Nač poslouchat. Následek? Když se vám někdo představí, jméno si za minutu nepamatujete. Vždyť ten, kdo mluví, je pánem konverzace. Ale jen si vzpomeňte „mluviti stříbro, mlčeti zlato“.
Možná to vnímáte podobně, ale naše generace přestala poslouchat. Máme sklon spěchat, všechno rychle, rychle, kdo mluví pomalu a ne hned k věci, vám nestojí za vyslechnutí. Většinou spěcháme, abychom promluvili jako první, ujali se slova, abychom dokázali, že víme víc, máme pravdu, a o to, co říká druhá strana, nejevíme moc zájem. Děláme chybu? No možná ano, ale určitě se ochuzujeme o to být lepší, vědět víc a možnost naučit se něco nového. Jak řekl Dalajláma:„Když mluvíte, opakujete jen to, co už víte. Ale když posloucháte, můžete se naučit něco nového.“ Takže necháte-li domluvit kolegyni, která vám sděluje, co dělala o víkendu, dostanete třeba tip na výlet nebo nový recept na skvělý oběd nebo zjistíte, že má doma stejné trápení jako vy a můžete si navzájem pomoci. Když však vedete jen svůj monolog, nic nového nezískáte. Neznamená to, že byste měla přestat mluvit, jen vzpomeňte, že máte dvě uši a jednu pusu, tak je používejte ve stejném poměru.
Poslouchám, získávám, jsem lepší
Většina lidí miluje, když může mluvit o sobě a o svých zkušenostech, a výzkumy ukazují, že člověk v tuto chvíli zažívá libé pocity jako při zamilovanosti nebo při jídle, neboť se stimulují stejná centra slasti v mozku. Proto jste měla včera úsměv od ucha k uchu, když jste vyprávěla o vaší skvělé dovolené, byla jste centrem pozornosti, na chvíli obdivována. Ale nebyl ten půlhodinový monolog už trochu moc? Ano, jen sdělte, jak se máte, ale nezapomeňte se také zeptat druhé strany, jak se má, jak bylo. Když to neuděláte, může se totiž stát, že brzy přijdete o posluchače, přestane je to zajímat a budete považována za tu, co pořád mluví jen o sobě, je namyšlená a ostatní lidi vás moc nezajímají. Dejte také druhé straně možnost zažít ten libý pocit z toho, že mluví. Uvidíte, jak pak budete oblíbená, protože budete ta, která umí poslouchat. Ale zvolte správné otázky. Podle psychiatričky Samanthy Boardmanové správnou otázkou můžete pro sebe a druhé získat víc. „Když se zeptáte „co“, existuje šance, že dostanete jednoduchou odpověď,“ říká Samantha, „ale pokud se zeptáte „proč nebo jak“, objevíte skrytou motivaci daného člověka. Každá otázka, kterou položíte, má totiž potenciál zúžit nebo rozšířit potenciál.“
Naučte se slyšet
Ať už chcete být oblíbenou kolegyní nebo se něco naučit od kolegů, zazářit při pohovoru či se posunout v životě dál, naučte se efektivně naslouchat. Což neznamená přestat mluvit, ale znamená to naučit se slyšet, co ten druhý říká. Dle doktorky Samanthy Boardmanové existují tři zásady, které byste si měla vzít k srdci.
Mějte otevřenou mysl. Což znamená soustředit se na to, co byste mohla z rozhovoru zjistit. Když budete mít otevřenou mysl, pomůže vám to zarazit možné nutkání skákat do řeči nebo mluvit, když na vás není řada. Tímto způsobem budete nejen vypadat, že máte o rozhovor zájem, ale budete ho i vy sama skutečně cítit. Připomeňte si, že když se někoho ptáte, jde vám o jeho odpověď, zajímá vás, co řekne, a nejde jen o zdvořilost nebo možnost začít mluvit o sobě. Místo otázky Co jsi dělala o víkendu, se zeptejte Jak jsi strávila víkend, odpočinula sis, co jsi vařila, byly jste někde na výletě...
Držte se pravidla 20 vteřin. Když nevíte, kdy mluvit a kdy ne, využijte dle doktora Marka Goulstona, autora knihy Just listen, Pravidlo semaforu. „Během prvních dvaceti vteřin mluvení máte zelenou, vašemu posluchači se líbíte, dokud je vaše vyjádření relevantní pro danou konverzaci a má pro něj přínos. Ale pokud nejste výjimečně nadaný vypravěč, lidé, kteří mluví víc než půl minuty v kuse, jsou nudní a často vnímaní jako příliš upovídaní. Proto se dalších dvacet vteřin objeví žlutá – nyní se zvyšuje riziko, že druhá osoba začíná ztrácet zájem nebo si myslí, že mluvíte zdlouhavě. Po čtyřiceti vteřinách se světlo změní na červenou. Bývají situace, kdy je dobré mluvit i na červenou, ale ve většině případů je lepší přestat.
Nezapomeňte na vaše tělo. Vysílejte jím signály, že vás rozhovor a to, co druhý člověk říká, zajímá. Udržujte oční kontakt, upřímně přikývněte, nakloňte se dopředu či hlavu na stranu, usmějte se. Tak poznáte, že i vás někdo upřímně poslouchá. Nic nezabije příjemnou konverzaci jako pocit, že toho druhého neposloucháte. Díváte se jinam, do telefonu, začnete mluvit na někoho jiného...
Trénujte a uvidíte, jak si s vámi budou chtít lidé povídat a váš život se naplní novými a zajímavými věcmi.
