...

... Zdroj: iStock.com

Být jako ostatní: Také se musíte neustále srovnávat se svým okolím?

Rodiče mi říkali: „To se nemůžeš chovat jako ostatní?“ Ale zároveň také: „Nemusíš mít všechno, co mají ostatní.“ Možná proto celý život řeším, jestli jsem lepší, horší, stejná, nebo jiná než lidé okolo mě.

Zvyků, které si s sebou neseme odmalička, se těžko zbavuje. S okusováním nehtů až do půli nehtových lůžek jsem přestala v pubertě, nenošení krátkých sukní mi vydrželo skoro do osmatřiceti a srovnávání s ostatními mě neopustilo dodnes. Přes všechny traumatizující následky, které tato moje veskrze navenek neventilovaná činnost má, se jí oddávám s nepolevující intenzitou.

Zatímco v dětství jsem se mohla srovnávat maximálně se spolužačkami na základní škole, v období středoškolských studií mi do komparace přibyly ještě soupeřky na tanečních soutěžích. Sama jsem s vděčností oblékala půjčené šaty, v nichž jsem u nás na vesnici byla za princeznu, ve městech, která soutěže hostila, však za Popelku před proměnou. Ostatní dívky měly róby pošité štrasem a peřím a kosmetické taštičky nadité pestrobarevnými šminkami, které nadto uměly používat.

Mohla bys vyhrát, kdyby...

Připadalo mi, že v téhle konkurenci nemohu obstát, ani kdybych tančila sebelíp. Nebyla to pravda. Obstát jsem mohla na výbornou, zejména pokud bych neodmítala sexuální nabídky porotců… Byla to skvělá škola života, první, která mi mohla pěkně naložit, ale já z ní vyšla se ctí. Vždycky, když mám pocit, že jsem k ničemu nebo že mě ostatní válcují, si na tu dobu, kdy jsem odolala třpytivému zdání úspěchu, vzpomenu.

Další období sebedestruktivního porovnávání nastalo, když začalo být jasné, že vztah, který jsem pokládala za osudový, spěje po deseti letech ke konci. Začala jsem se srovnávat s dívkami, které se najednou objevovaly po jeho boku, protože jsem se domnívala, že právě takovou mě chtěl mít. V tu chvíli jsem netušila, že to tak není, že prostě jen taky cítí prázdno, a tak bere, co se namane.

S novým vztahem přišla exploze sebevědomí - když je člověk bláznivě (za)milován, je snadné se cítit jako Bůh. Stalo se ale něco nečekaného. Začalo mé období srovnávání se s muži. Chtěla jsem se jim vyrovnat v práci, ve sportu, v soběstačnosti. Byla jsem šťastná, když se o mých schopnostech vyjadřovali obdivně, a vůbec jsem si nevšimla, že jsem ztratila sama sebe.

Když teď vidím, kolik úsilí mě stojí stát se znovu zdravě sebevědomou ženou, pro kterou jsou muži potenciálními partnery a ne soupeři, říkám si, že na těch běžných ženských mindrácích z ostatních žen není nic zas až tak zlého. Pokud ovšem pro domnělé přednosti ostatních nezapomínáme na své vlastní kvality.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie.