Na střední i vysoké jsem si vedla deník, plnila jsem diář úkoly i semináři, a kdyby v tu dobu existovaly chytré aplikace do mobilů, používala bych je všechny. Milovala jsem to odškrtávání splněného! Jenže teď, před čtyřicítkou, už mě plánování nebaví. Žiju radši přítomností.
Plánování je jako nájezd hladových na cukrárnu
Když před sebou máte prázdný papír nebo kolonky v plánovací aplikaci, jste jako hladová na nákupu v cukrárně – „máte velké oči“ a plánujete jako superhrdina se schopností ovládnout čas. Nakládáte si toho mnohem více, než je reálné stihnout. Takže si naložíte práci, hned po práci si dáte cvičení, po cvičení bude kafe s kamarádkou, pak přece ještě stihnete uvařit, udělat s dětmi úkoly a vyřídit e-maily. A večer motivační knížka? Nikde v tom zběsilém maratonu není prostor pro pauzu na oběd ani rezerva, která by počítala třeba s faktorem únavy. Když už se vám to nakonec náááhodou podaří splnit, není to s radostí, ale s hromadou stresu, který neumí převážit ani ten slastný pocit z odškrtávání úkolů, za které jsem vždycky byla sama na sebe pyšná!
Plánování je jako náhražka sebeuznání
Znám lidi, kteří si do plánů píšou i sprchování, čištění zubů nebo třeba banalitu, jakou je nutnost vynést koš. U části z nich je to posedlost zmíněným odškrtáváním, která – podle mého – plyne z ega. Tak moc v životě touží po uznání (i sebeuznání), že si vypisují úkoly jen proto, aby na ně na konci dne koukalo víc odškrtnutých kolonek. Ale je to jen chabá náhražka sebeuznání. Možná by bylo namístě spíš zjistit, kdo jim v minulosti uznání odpíral, že ho chtějí dohánět takovým absurdním způsobem…
Plánování je jako sebemrskačství
Jako vydatné si pamatuji situace, kdy se plány splnit nestihly. Ten pocit zklamání. Zmatek. Kdy já to doženu? Jsem blbá? Proč jsem to nedotáhla? Co na tom, že jsem udělala chybu jedině v příliš velkých ambicích ohledně svých plánů, co na tom, že jsem zapomněla, že neumím vládnout času, ale „jsem jen člověk“? Byla jsem tak nadupaná přesně naplánovaným každým dnem, že jsem nakonec neměla jediné volno v týdnu. Vlastně bych dneska rozradostnila všechny autory knížek směřujících k léčbě prokrastinace. Já tehdy nepromrhala ani vteřinu, a přitom mám tak trochu pocit, že jsem promrhala spoustu dní, měsíců, ba i let, které nakonec přinesly vcelku bolestivé vystřízlivění.
Plánování je jako jednosměrka
„Nezlob se, ale já tam už dneska něco mám!“ díváte se do narvaného diáře, když vám volá kamarádka, že má nečekaně čas na drink. A odmítnete ji s pocitem zodpovědnosti k těm písmenkům a tabulkám nebo aplikacím. Tohle se mi stávalo pořád. Moje striktně dané plány mi ze života začaly dělat jednosměrku. Špatně jsem snášela pocit jejich nesplnění – ale ještě víc ty okamžiky, kdy jsem si pro nějaké sepsané plány ochuzovala život o překvapení, náhody, letmá setkání končící nad ránem v baru uprostřed Prahy.
Život jsem měla nalajnovaný jak Emil Nádeníček z „Básníků“. Dokonce jsem kvůli plánům v šestadvaceti odmítla úplně první pozvání od svého muže, který tehdy ještě nebyl ani můj kluk.
Život jsem měla nalajnovaný jak Emil Nádeníček z „Básníků“. Dokonce jsem kvůli plánům v šestadvaceti odmítla úplně první pozvání od svého muže, který tehdy ještě nebyl ani můj kluk. Jen jsme se po sobě dívali a on na měsíc odlétal na Bali. Chtěl mě vzít s sebou, ale já si neuměla představit, že najednou odložím všechno to, co mám naplánované. Díkybohu, že neletěl s jinou! A já mu tak třeba letos mohla jedno pondělí na konci srpna zavolat do práce, abych se ho zeptala: „Nechtělo by se ti do Maroka? Pozítří jsem nám rezervovala letenky…“ Plány neplány!
Plánování je jako cesta do pekel
Co mě z plánování vyléčilo? Vyhořela jsem. V osmadvaceti jsem byla uplánovaná k smrti. Ukázněná až za hrob. A měla jsem za sebou spoustu let, kdy se mi do každodenních plánů nikdy nevešla jen jedna jediná položka – já sama. Možná, že kdybych tehdy v šestadvaceti odletěla na měsíc na Bali se svým budoucím mužem, vystřízlivěla bych ze života podle šablony příjemnějším způsobem. Ale jako většina těch, kteří potřebují prozřít, jsem „raději“ spadla na dno, abych si doopravdy zapamatovala, že žádné plány světa mě neudělají šťastnou. Že víc než odškrtávání kolonek mi v životě prospěje víc času na to se nadechnout. A taky začít hledat, co skutečně chci, protože na to v tom nekonečném plánování nemám čas.
Další skvělé články najdete v únorovém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší online trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.
