Výměna manželek nás už více než patnáct let nechává nahlížet do českých domácností. Odpuzuje nás i fascinuje. Co se z ní můžeme dozvědět o sobě samých?
Výměna manželek je nejdéle běžící česká reality show, na obrazovkách je už od roku 2005. Její princip je dobře známý: každého dílu se účastní dvě rodiny, které si za finanční odměnu na deset dní vymění manželky. Společné soužití v novém prostředí dokumentuje kamera. Na konci dochází ke konfrontaci účinkujících manželských párů a vzájemné výměně názorů. Výhody takového pořadu z pohledu televizní stanice jsou jasné: žádné velké finanční náklady, žádná mravenčí práce se scénáři a dramaturgií jako u hraných seriálů, a přitom velká sledovanost.
TIP NA VIDEO: Které celebrity neunesly svoji slávu?
Reality show není realita
Ale i když se žánr jmenuje reality show, to, co vidíme na obrazovce, je realita poněkud upravená: vidíme jen to, co režisér chce, abychom viděli. Začíná to už výběrem účastníků. Zatímco v době, kdy pořad na obrazovkách začínal, bylo možné v něm zahlédnout účinkující z rozmanitých prostředí a sociálních vrstev, dnes jsou to převážně lidé sociálně slabí, žijící v nevyhovujících podmínkách, kteří často špatně pečují o své děti i o vlastní zdraví. Jak prohlásila jedna moje známá: „Tam snad vybírají lidi podle toho, kolik jim chybí zubů.“
A když kamera do takové domácnosti vstoupí, záběry si nevybírá náhodně, ale cíleně zaměřuje pozornost na špínu v koupelně, plesnivé zdi, připálené hrnce, zaschlé fleky na kuchyňské lince nebo poloprázdnou ledničku. Vše dokresluje návodný, často ironický komentář: „Marie si v Broumově dopřává první ranní cigaretu.“
Můžou si za to sami
Socioložka Irena Reifová věnovala českým reality shows rozsáhlý projekt, během nějž analyzovala pořady Výměna manželek, Prostřeno a Krotitelé dluhů, včetně toho, že vedla výzkumné rozhovory s diváky Výměny. Dospěla k závěru, že tyto pořady jsou založeny na zostuzování chudých lidí.
Chudoba je podle ní v Česku vnímána jako něco, za co si lidé mohou sami. A tak i protagonisté Výměny manželek jsou v duchu neoliberálních postojů nahlíženi jako provinilci, kteří nezvládli svůj život. „Souvisí to jednoznačně s naší minulostí v době socialismu. Myšlenky solidarity a rovnosti jsou u nás zdiskreditované, protože jsou spojovány s tím, co prosazoval komunistický režim. Naopak neoliberalismus, tedy názor, že každý je svého štěstí strůjcem, je u nás vnímán jako jediný správný, protože v tomto kabátě k nám před třiceti lety kapitalismus přišel. Na Západě měli více času na reflexi těchto postojů a jejich relativizaci nebo postupné odmítnutí,“ vysvětluje Irena Reifová.
Proč se účinkující do Výměny manželek dobrovolně hlásí, když vědí, že jejich život bude na obrazovce prezentován převážně negativně? Největší motivací je podle Ireny Reifové finanční odměna, která v současné době činí 100 000 Kč. Ale není to motivace jediná. „V minulosti se předpokládalo, že hlavním důvodem je narcismus, touha vidět se na televizní obrazovce a přiblížit se tak celebritám. Ale v dnešní době tento důvod vyprchal, protože díky sociálním sítím existuje daleko více možností zobrazování sebe sama,“ vysvětluje socioložka. „Svou roli ale zřejmě hraje i nějaký další benefit. Jaký, to teprve musíme zjistit.“
Proč to ti lidé dělají?
Diváci Výměny manželek pohlížejí na protagonisty pořadu spatra, protože je vnímají jako lidi, kteří se dost nesnažili své postavení zlepšit, a tak si svůj mizerný život vlastně zaslouží. V rozhovorech s diváky Irena Reifová zjistila, že velmi častou emocí, kterou při sledování Výměny manželek prožívají, je jakási paradoxní škodolibost: rádi pozorují někoho, kdo je na tom podle jejich měřítek hůř než oni sami, a tak se ujišťují, že oni na tom ještě tak špatně nejsou. „Já, na rozdíl od nich, to ještě zvládám.“ Toto zjištění přináší úlevu a uklidnění i divákům, kteří jsou sami ohroženi chudobou.
Mít svůj život pod kontrolou
Jak se podle diváků Výměny manželek pozná, že někdo „zvládá“ svůj život? „Oceňovali určitý způsob jednání, který bych popsala jako manažerský. Mít kontrolu, mít přehled. Být tím, kdo není ve vleku událostí, ale je schopen je regulovat. Například při výchově dětí bylo oceňováno, když si je takzvaně,nenechají skákat po hlavě‘,“ vysvětluje Irena Reifová.
Podle jejích zjištění diváci také velmi pozitivně hodnotí schopnost zvládat životní krize: „Neustále být ve střehu, včas identifikovat, že se děje něco rizikového, a přijmout preventivní opatření.“ Účastníci jejího výzkumu v rozhovorech často srovnávali své vlastní životní krize s těmi, které prožívají aktéři Výměny manželek: „Říkají například:,Já jsem se taky rozvedla, ale udělala jsem to a to, a díky tomu jsem situaci zvládla.‘ Zdůrazňují, že to v daném okamžiku nevzdali, situaci nějak zregulovali,“ popisuje Irena Reifová.
Častou emocí při sledování pořadu je paradoxní škodolibost.
V této souvislosti zmiňuje termín resilience, který často zaznívá v různých seberozvojových přednáškách: znamená výdrž a schopnost nenechat se zdrtit nepřízní osudu, naopak tuto nepřízeň vnímat jako něco pozitivního v duchu úsloví, že co tě nezabije, to tě posílí. „To je velmi neoliberální koncept. Místo, abychom konstatovali, že se někomu stalo něco zlého, nutíme ho, aby k tomu přistoupil produktivním způsobem, jako by všechno muselo přinášet nějaký užitek.“
Všechny emoce, které diváci u Výměny manželek prožívají, však nejsou jenom negativní. Často cítí také lítost nebo soucit: „Tyhle dvě emoce jsem odlišila,“ vysvětluje socioložka. „Lítost jsem chápala jako emocionální vztah bez toho, že by se diváci s aktéry ztotožňovali. Zatímco soucit vzniká na základě podobné životní zkušenosti.“ Neosobní lítost podle ní poskytovali spíše příslušníci střední nebo vyšší sociální vrstvy. Naopak chudší diváci prožívali častěji soucit, protože sami zažili něco podobného: „Jedna divačka třeba mluvila o tom, že také měla doma hroznou kuchyňskou linku, která se prostě nedala vyčistit.“ Soucit se ale vždy týkal jenom těch protagonistů, u kterých měli diváci dojem, že si za svůj osud sami nemohou.
Mytologie úklidu
Ve Výměně manželek hraje roli jeden velmi specifický český rys: extrémní důraz na úklid domácnosti. Někdy to vypadá, že aktérky pořadu jsou spíše ochotny druhé rodině odpustit alkoholismus nebo špatné zacházení s dětmi než zaschlou mastnotu na sporáku nebo rezavé fleky na kachlíčkách v koupelně. „V rámci našeho projektu jsme nad tím hloubali, několik docentů si tím lámalo hlavu, ale nepřišli jsme na to, proč tomu tak je,“ směje se Irena Reifová a připomíná tradiční český fenomén zouvání na návštěvě: „Na západ od nás je představa, že si v cizí domácnosti člověk zuje boty, podobná, jako kdyby se tam svlékl donaha.“
Možnost osvěty
„Může sledování Výměny manželek přinést i něco pozitivního?“ ptám se na závěr a uvádím příklad z nedávné doby: partner z dvojice gayů, kteří společně rekonstruují zchátralý zámek, se prohodil s matkou šesti dětí a výměna proběhla téměř ideálně. Může takový příklad zapůsobit jako osvěta pro větší respekt vůči gayům? „Nemám to nijak podložené, ale intuitivně bych řekla, že ano,“ konstatuje Irena Reifová. „Skupiny diváků, kteří se dívají na tyto pořady, často nemají liberální postoje. Koncentrace homofobů mezi diváky Výměny manželek může být vyšší, než je v populaci běžné. Otázka je, zda reagují tím, že ten díl odmítnou, nebo se dívají a může je to nějakým způsobem posunout.“
Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.
