Slibují nám, svým pacientům, bezpodmínečné přijetí. Ale i přes chápavé kývání hlavou a slova podpory jsou to pořád lidé. I psychologové a psychoterapeuti vnímají své pacienty a situace v terapii s nejrůznějšími emocemi.
„Narazila jsem na americký blog Therapist Confessions a to mě přivedlo na nápad vést si taky takový on-line deník,“ říká moje kamarádka, třicetiletá psycholožka Zuzana. Slíbila jsem, že její identitu neodhalím úplně, anonymní je i výše zmíněný blog, jenž má za cíl ukázat osobnosti terapeutů ze všech stran. Zuzana si zatím blog nevede, ale ráda by s tím začala. Co všechno by v něm bylo? Třeba to, že navzdory jejímu vzdělání, výcviku a stovkám hodin vlastní terapie jí zatím nevycházejí partnerské vztahy. „Dokážu svým klientům pomoct, aby si v sobě uklidili, ale neznamená to, že najdu vždy řešení pro své problémy,“ prozrazuje Zuzana, která má za sebou rozvod a sérii nepovedených romancí. Až nyní začala randit s mužem, se kterým se pouto zdá (zatím) relativně zdravé.
Dokážu svým klientům pomoct, aby si v sobě uklidili, ale neznamená to, že najdu vždy řešení pro své problémy.
Pokud uklouznu, ztratím vše
Využívám Zuzaniny absolutní upřímnosti a pokládám jí další otázku, která se vůči psychologovi může jevit jako tabu. „Máš své oblíbené klienty?“ Odpovídá, že ano a jsou to ti, se kterými pracuje už delší dobu, protože vidí změny, které na sobě udělali. Etika ale Zuzaně nedovoluje začít si cokoli se svým pacientem, ačkoli se svými ostatními kolegy řeší i situace, kdy někdo z nich pocítí ke klientovi emoční či sexuální přitažlivost. V takovém případě se jedná o takzvaný protipřenos, který se musí ihned probrat se supervizorem dotyčného odborníka.
To, že se takové emoce u psychoterapeuta vyskytnou, není nic zvláštního, protože samotný proces vazby s klientem je velmi hluboký. Problém by nastával, kdyby se psychoterapeut nezachoval profesionálně a s pacientem by navázal poměr mimo ordinaci, neřešil by to se svým supervizorem či by své pocity úplně ignoroval. „Představ si, že velmi intenzivně poznáváš spoustu lidí, řada z nich tě svou osobností fascinuje. Pro své pacienty jsem navíc často nadčlověk, bohyně, která je vždy vyslechne. Moje ego vůči tomu není neustále imunní, proto si musím připomínat roli, kterou v životě svých pacientů mám. A také fakt, že pokud uklouznu, ztratím svou profesi, licenci, všechno, na čem jsem tvrdě pracovala,“ prohlašuje Zuzana.
Když se klient zamiluje…
Jak tedy vypadá akceptovatelný vztah psychologa či psychoterapeuta k pacientovi? „Záleží mi na lidech, kteří ke mně chodí. Chci, aby se cítili lépe, nejde mi o to, že mi za sezení platí. Je v tom z mé strany opravdový zájem. Moji klienti ale nejsou přátelé nebo rodina, i když znám jejich tajemství a stránky osobnosti, které třeba ještě nikdo nikdo neviděl,“ přiznává Zuzana.
„Ale co když jsi v situaci, že se do tebe někdo z pacientů zamiluje? Poznáš to? Mluvíte spolu o tom?“ naléhám. Zuzana připouští, že se tak děje docela často. Snaží se pak vytvořit se svým klientem natolik bezpečné prostředí, aby to spolu mohli probrat. „Nechci, aby se kdokoli vnímal trapně za přiznání toho, že ke mně něco cítí. Situace, že se pacient zamiluje do psychologa, jsou úplně běžné. Je to proto, že nabízíme ono bezpodmínečné přijetí, jsme pro ně oporou, když jsou křehcí a cítí se mizerně. Jsme vždy na straně klientů, takže pak je snadné propadnout iluzi, že se jedná o nějakou přitažlivost, či dokonce lásku,“ tvrdí Zuzana.
Vztek i bezmoc
„Dobře, ale rozčilují tě někdy pacienti? Ne vždy jim přece můžeš rozumět,“ snažím se Zuzaně oponovat. Říká, že ano, ale i to je prý přirozené. Je pro ni důležité vědět, proč se to tak děje. Někdy je to proto, že sama nedokáže najít způsob, jak rychle klientovi pomoct, jindy proto, že poslouchat některé složité příběhy je opravdu frustrující. Zuzana si uvědomuje, že v takových momentech i ona pociťuje bezmoc, nebo dokonce vztek. „Ne vždy tuším, jak mám v kterém případě postupovat. Někdy jsem dokonce ztracená a cítím se trapně, že jsem vůbec placená. Co vždy pomůže, je přiznat se, být upřímný. Věřím, že otevřenost vůči klientům usnadňuje celý terapeutický proces. Věřím, že i v případech, které vypadají bezvýchodně, najdeme cestu. Ale na druhé straně neexistuje jen jeden psycholog, který by dokázal pomoct úplně všem, s některými klienty je lepší to vzdát a poslat je k někomu jinému,“ říká Zuzana.
„Žádají tě známí třeba na večírku o radu, když vědí, co děláš za práci?“ nedá mi, abych se nezeptala. „Ano, děje se mi to celkem často a vždy mi bleskne hlavou, zda by se chovali stejně, kdybych byla gynekoložka. Na párty si chci odpočinout, bavit se, nikoli analyzovat zdejší účastníky. Často odpovídám, že nevím, zda se moje kamarádka má rozejít se svým přítelem, protože opravdu nemám ponětí. To rozhodnutí je na ní, stejně jako na mých pacientech. Ale v případě kamarádky nemám chuť vyměnit si role a fungovat jako její psycholožka.“
Doteky zakázány
Pokud byste byli Zuzanini klienti a potkali se s ní na veřejnosti, zachovává přístup jako řada jejích kolegů. Počká, až ji pacient osloví jako první. Je to proto, aby svou iniciativou nikoho neuvedla do rozpaků nebo nutnosti vysvětlovat, kým je. Téhle zásady se drží většina psychologů a psychoterapeutů, ale jeden Zuzanin kolega přiznává, že pacienta mimo ordinaci občas hned nepozná... „Součástí našeho studia i výcviku je také otázka etiky, která nás na obdobné situace připravuje. Ano, nejsme stroje a někdy můžeme šlápnout vedle – moje kolegyně například ve vypjaté situaci pacienta objala, ale v tom gestu nebylo nic sexuálního, chtěla ho jen podpořit. Etika naší práce sice zakazuje doteky kromě úvodního a závěrečného podání ruky, ale tohle nebyl takový přešlap,“ vysvětluje Zuzana.
Co by chtěla, aby o ní klienti věděli, ale nikdy jim to neřekne naplno? „Že jsem také člověk z masa a kostí a se všemi chybami. Někdy v životě tápu úplně stejně jako všichni ostatní. Ano, studovala jsem a tvrdě jsem pracovala na tom, abych měla vhled a dokázala své klienty ve složitých životních situacích navigovat tak, aby našli pro sebe to nejlepší možné řešení – ale stejně jako moji klienti čas od času cítím zoufalost, vztek, smutek i beznaděj,“ uzavírá Zuzana.
Další skvělé články najdete v novém vydání časopisu Moje psychologie. Kupte si ho v naší on-line trafice iKiosek.cz! Dnes objednáte, zítra už ho máte ve schránce. A doprava je zdarma.
